Alexandra T. - 3. kapitola

Tajná chodba

Sněženka seděla před kovovou klecí a sledovala každý pohyb tvora uvnitř. Bílá holubice se snažila dostat od kočky co možná nejdál a každou chvíli zběsile zamávala křídly. Obě si byly velmi podobné svou čistě bílou barvou, ale z koččina postoje vyzařovala elegance a trpělivost, kdežto z holubice jenom strach, úzkost a jakási bolest. Kočka začala vytahovat drápky. Holubice si toho nevšímala a dál se snažila namáčknout na mříže, aby na ni Sněženka nedosáhla. Kočka téměř neslyšně zasyčela. Holubice strnula. Kočka se přichystala ke skoku.
„Tak tady seš,“ objevila se náhle za kočkou Erika. „Myslela sem si, že si snad utekla,“ řekla a popadla kočku do náručí. Ta se chvilku bránila, ale potom boj vzdala. Nesnášela svojí paničku už předtím. Ale teď ji nesnášela už dvojnásob. Zaťala drápky do její ruky, ale ona si toho zřejmě ani nevšimla. Nebo si toho nechtěla všimnout.
Zanedlouho se do místnosti přiřítil také Daniel a po něm sešla po schodech Alexandra i pan Rowen. Byli v předsíni a zřejmě také v obývacím pokoji zároveň. Alexandra se s otcem a Danielem zastavila hned pod schody, zatímco Erika stála se Sněženkou vedle vstupních dveří. Po její levici se v kleci stále ještě krčila vyplašená bílá holubice.
„Ale ne,“ řekl pan Rowen a vydal se směrem k ní.
„Co se děje?“ zeptala se Erika a udělala dva kroky stranou.
„Tu kočku si líp hlídej. O tuhle holubici nesmíme přijít.“
„Proč?“ nechápala Erika. Muž však už nic neřekl, a tak to nechala plavat.
„Něco vám ukážu,“ ozval se muž po chvíli. Nalil holubici trošku vody do misky a pak se otočil k nim. Všechny čtyři páry očí se upíraly na něj – dokonce i ty Sněženčiny. Chvilku čekal, jestli někdo z nich ještě něco neřekne, ale když ticho pokračovalo, řekl: „Pojďte za mnou.“ Přešel na druhou stranu místnosti ke komodě, kde předtím Alexandra našla svíčku a zápalky. Otevřel jeden šuplík a začal se v něm zuřivě přehrabovat.
„Tady to je,“ řekl , když to něco našel. Byl to zřejmě prstýnek s průhledným kamínkem, ale Alexandra si tím nemohla být úplně jistá, protože tam tak dobře neviděla. Když se ale muž opět otočil směrem k nim, už si tím byla stoprocentně jistá. Muž si prsten nasadil na prsteníček pravé ruky, zmáčkl ten průhledný kamínek a pak udělal krok vpravo. Děti čekaly, že se po zmáčknutí kamínku třeba něco stane a rozhlížely se kolem, aby jim něco neuteklo. Nic se však nedělo. Pan Rowen otevřel velkou skříň, která stála hned vedle komody. Odsunul nějaké kabáty a vyházel ze skříně pár hadrů. Děti ho jen pozorovaly a ani nedutaly. Když muž skončil, vlezl do skříně, pokynul jim, aby šli za ním a pak zmizel. Všichni tři se na sebe podívali.
„Asi pudu první, že jo?“ ozvala se po chvíli Erika a pak i s kočkou přešla ke skříni. Nejprve nahlédla dovnitř a pak udělala přesně to, co před ní pan Rowen.
„Tak asi taky pudem, ne?“ řekl Daniel a s Alexandrou za zády se také vydal ke skříni. Oba zároveň do skříně nahlédli. Chyběl zadní díl skříně. Místo něj tam bylo jen prázdno. Daniel vlezl do dovnitř a potom se vydal do onoho prázdna. Alexandra šla těsně za ním. Po pár krocích se oba objevili v jakési dlouhé neosvětlené chodbě.
„Vrátím to zpátky,“ řekl pan Rowen, kterého si Alexandra pro tmu nejprve vůbec nevšimla. Vrátil se zpátky ke skříni a začal do ní nahrnovat hadry. Potom kabáty rozložil po celé délce skříně a zadní část přikryl prknem. Teď už v chodbě nebylo vůbec žádné světlo. Muž ale na stěně nahmatal pochodeň a zapálil ji. Chodba se zalila světlem. Celý tunel byl jen samá hlína – pod nohama, nad hlavou i vedle sebe ji mohli vidět. Vypadalo to, že tunel někdo v zemi vykopal jenom pomocí lopaty a holých rukou.
Vydali se jím dál. Pan Rowen šel s pochodní úplně vpředu, těsně za ním šla se zdviženou hlavou Erika nesoucí Sněženku, za ní potom klidně šla Alexandra a úplně vzadu cupital udivený Daniel. Šli už docela dlouho. Alexandře se zdálo, že se chodba dokonce pozvolna svažuje. Šli stále níž a níž. Když už Alexandru začínaly bolet nohy, najednou si všimla, že několik metrů před nimi něco září. Zatajila dech. To světlo bylo něčím zvláštní, nějak zajímavé. Ta záře byla ještě čistší, než čerstvě napadlý sníh. Byla to jemná záře, ale přesto výrazná. Okouzlila ji.
„Už jsme skoro tady,“ pronesl pan Rowen a jeho hlas se po dlouhém tichu zdál o tolik hlasitější. Alexandra se skoro lekla. Ušli už jen pár kroků. Pak se ocitli ve středu té nádherné záře. Pan Rowen obcházel kolem a hledal na stěnách zavěšené další pochodně. Všechny je zapálil, takže teď tu bylo dokonalé osvětlení. Záře se zdála být slabší, než předtím ve tmě. Alexandra se začala rozhlížet po zdroji toho záření. Přímo uprostřed podzemní místnosti se nacházel vysoký, ale hubený kamenný stolek. A na něm byl položený… krystal?Alexandra si v duchu připomněla otcova slova v jeho domě, po tom, když se Erika ptala, jestli se dají schopnosti také odebírat. Pokud máš takový speciální krystal, jde to. My tady jeden máme. Mohl to být právě tenhle krystal?
„Teď budeme muset počkat,“ řekl pan Rowen.  Všichni nějakou dobu stáli a přešlapovali na místě. Erika položila Sněženku na zem. Ta ihned, jak zjistila, že je volná, rychle odťapkala daleko od Eriky.
Najednou všichni něco uslyšeli. Alexandra si teprve teď všimla, že z místnosti nevede jenom chodba, kterou přišli. Ale že odsud vedou celkem čtyři. A z jedné z nich se cosi ozývalo. Nejprve jenom kroky. Pak i tiché hlasy. A dokonce smích. Dětský smích. Alexandra se podívala po Danielovi, který se krčil u hliněné zdi. Když však zachytil Alexin pohled, udělal krok dopředu a snažil se tvářit vyrovnaně.
„Už jdou,“ podotkl pan Rowen. Alexiny oči se zaměřily na chodbu přímo proti ní. Zvuky vycházející z téhle chodby stále sílily. Pak se z ní vynořila žena. Měla dlouhé blond vlasy, jen tak narychlo stažené do culíku. A byla poměrně dost vysoká.
„Děje se něco?“ otočila se na pana Rowena a v očích měla strach, jak si Alexandra všimla.
„V pořádku Gábi, nic se nestalo. Jenom od vás něco potřebuju, ale řeknu vám to až všem dohromady,“ odpověděl pan Rowen klidně. Žena se snažila zklidnit dech. Zřejmě předtím běžela.
Za malou chvilku se za ní objevily další čtyři postavy, očividně klidnější a až na jednu z nich také menší. Alexandra si uvědomila, že je to zřejmě rodina – všichni si byli až nápadně podobní. Téměř všichni měli blonďaté vlasy a velmi podobné rysy v obličeji.
Žena teď zacouvala zpátky mezi ně a zavěsila se (zřejmě) do svého manžela, který byl jako jediný vyšší než ona, i když byl rozdíl nepatrný. Vlasy měl o něco tmavší, ale ne o moc. Zbytek rodiny tvořily už jen dívky – nejmenší z nich měla vlasy nádherně zlaté a dlouhé až po zadek a dokonale vlnité. Takhle nějak si Alexandra představovala princeznu. Dívenka byla také velmi roztomilá a nyní její zrak upoutala Sněženka, na kterou se zářivě usmívala a tiše ji volala k sobě.
Druhá z dívek byla o něco větší a určitě také starší. Její vlasy nebyly už tak nádherně zářivé a ani zdaleka ne tak dlouhé, přesto jí její blonďatá hříva sahala až do půli zad. Ve vlasech měla jemnou zelenou čelenku.
Poslední z rodiny vypadala, že mezi ně skoro ani nepatří. Její barva vlasů se ani zdaleka nepodobala blonďaté a na rozdíl od ostatních členů rodiny vypadala smutně, vystrašeně a zarmouceně. Každou chvilku si upravovala drdol ze svých kaštanových vlasů a jak se zdálo, téměř ani nevnímala dění v místnosti.
„Co je to za děti?“ zeptala se najednou žena, která si jich předtím zřejmě nevšimla.
„Moje dcera a její přátelé,“ odpověděl pan Rowen a ukázal na Alex.
„Tvoje dcera? Neříkal jsi, že je ve světě lidí?“
„Ano, ale právě dneska jí bylo čtrnáct, takže mohla použít přívěšek a dostat se k nám. Jenže teď bude asi trochu problém je dostat zpátky…“
„No, mohl bys nás představit, co ty na to?“ ozval se po chvíli ticha muž vesele.
„Proč ne?“ řekl pan Rowen a udělal pár kroků směrem k rodině. Děti ho následovaly. Chvíli přemýšlel, koho má vlastně komu představit jako prvního, ale pak se vykašlal na etiketu a začal.
„Tohle jsou Kalifovi,“ představil nejprve rodinu. „Gábina,“ ukázal na ženu, „Kryštof,“ ukázal nyní na muže, který na ně lehce mávnul. „A tohle jsou Liliana,“ ukázal na malou princeznu, „Adriana,“ prostřední z dívek jim věnovala úsměv, „a Beáta,“ vyslovení jejího jména zřejmě vrátilo Beátu do přítomnosti, a tak věnovala všem zkoumavý pohled. „No a tohle je moje dcera. Alexandra,“ ukázal na Alex a ta začala všem ihned podávat ruce a znovu se jim sama tiše představovala. „Její kamarádka Erika,“ představil černovlasou dívku, která se na ně na všechny jen usmála a z místa, kde stála, jim jen mávla na pozdrav. „No a Daniel,“ ukázal na Daniela a ten se ihned chopil Alexandřina příkladu a celou rodinu taky postupně obešel.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se potom pan Rowen. „Už tu dávno měli být.“
„Snad jsou v pořádku,“ podotkla žena. Pak notnou chvíli všichni mlčeli.
„Omlouváme se za zpoždění, ale vařila jsem oběd,“ ozvala se najednou žena, která přišla jedním z dalších tunelů, zavěšená do jakéhosi hnědovlasého muže. Sama žena měla vlasy také hnědé, ale o moc tmavší, až Alexandra musela chvilku přemýšlet, jestli nejsou spíše černé. Pak si všimla, že oba dva jsou poměrně dost mladí – mohlo jim být jen něco málo přes dvacet.
„To jsou Altarovi,“ řekl pan Rowen tiše k dětem. „Petr a Eva,“ dodal a pak pronásledován dětmi vykročil směrem k dvojici. Rychle jim představil všechny tři děti a když s představováním skončil, vrátil se ke kamennému stolku s krystalem.
„Doufám, že Rayovi dorazí brzy,“ řekl pan Rowen na úvod, pak se zhluboka nadechl a začal mluvit ke všem v místnosti.
„Zavolal jsem vás sem, protože bych od vás potřeboval pomoc. Jak víte, moje dcera a její přátelé sem přišli z říše lidí a v současné době je tohle místo dost nebezpečné pro někoho bez schopností a bez jakékoliv možnosti obrany. Chtěl bych, aby se vrátili zpátky domů, ale jak všichni víte, existuje jen jeden způsob.“ Všichni přikyvovali a v obličejích žen se objevil náhlý strach vystřídaný pochopením a odhodláním.
„Pomůžeme ti,“ ozvala se jedna z žen, zřejmě paní Kalifová, jestli si to Alexandra dobře pamatovala.
„Děkuju. Myslím, že nebližší cestovní místo je…“ Už ale nestačil doříct kde, protože se v poslední chodbě objevil někdo další. Beze slova přišli, omluvně se podívali na pana Rowena a chvíli mlčeli. Alexandra si je začala prohlížet. Žena byla velmi malá a měla krátce střižené černé vlasy. Muž byl o hodně vyšší než ona a vlasy měl hnědé a vlnité. A jejich syn…
„Ach,“ uslyšela za sebou Alexandra tiché Eričino vzdychnutí. A kupodivu s ní teď cítila. Ten kluk byl snad nejhezčí, jakého kdy Alex viděla. Tak nádherně černá barva vlasů, tak dokonalé rysy, jako by byly vytesané anděly do mramoru. A ty oči. Proboha, může mít někdo vůbec fialové oči? Zamyslela se Alexandra. Ale evidentně je někdo mít mohl. A ten někdo stál jen několik kroků od Alexandry, zářivě se usmíval a nehorázně mu to slušelo.
Alexandra si všimla, že Erika udělala několik kroků dopředu, a tak aby nezůstala pozadu, taky se o pár kroků přiblížila. Přitom nespouštěla z kluka oči. Když se ovšem jeho fialové oči stočily směrem, kde stála Alex, rychle uhnula pohledem. Přitom si všimla Daniela, který smutně stál v rohu.
„…možná zítra. Ale spíš by bylo lepší trochu počkat,“ uslyšela Alexandra hlas svého otce, když se konečně vrátila do reality.
„Musíš si uvědomit, že nemáme schopnosti. Bude to chtít nějaký plán,“ vložil se do Alexandrova monologu pan Kalif.
„Určitě,“ přitakal pan Rowen.
„Můžeme vzít děti. Ty ještě schopnosti mají,“ ozval se pan Altar a všechny oči se stočily k němu.
„Nemůžeme do toho zatahovat děti,“ prohlásila jeho žena.
„A proč ne? Můžou nám docela dost pomoct.“
„Má pravdu,“ ozval se pan Kalif a ignoroval ustrašený pohled své ženy. „Ale pokud s námi půjdou, budeme muset všechny strážce zabít, protože kdyby se o dětech dozvěděli…“
„Já vím, já vím,“ pan Rowen vypadal, že se snaží přemýšlet. Přijít na nějakou variantu, která by neobnášela zabíjení.
„Nebo tady můžeme zůstat,“ odvětila Erika a Alexandra by přísahala, že se přitom podívala na toho kluka.
„To nejde!“ vykřikl pan Rowen, až se všichni lekli.
„Ale proč?“ nedala se odbít Erika.
„Vy nevíte, co se tu teď děje, nevíte, jak jsou Epimejové nebezpeční. Nemáte žádné schopnosti a nemáte o životě tady ani tušení,“ rozčílil se pan Rowen. Alexandra ale poznala, že za jeho rozčilením se skrývá spíše strach. Bylo by možné, že se bojí o ni?
„Tak nám to vysvětlete, co je tady tak hrozného,“ dala si Erika ruce v bok.
„Vůbec nic, až na to, že Epimejové denně zabijou desítky  našich lidí, že nám skoro nic nedovolí, že musíme téměř denně snášet domovní prohlídky a vždycky rychle schovat věci, kvůli kterým by nás mohli zabít nebo uvěznit. Tohle není život pro vás, tohle je peklo, které neskončí, dokud někdo nezabije královnu Epimejů. Jenže nikdo se do Bolue nedostane živý, takže  je to beznadějné.“ Panu Rowenovi se zlomil hlas.
„Co je to Bolue?“ zeptala se Erika.
„Palác Epimejů. Je to jejich sídlo, odkud vládnou,“ ozval se ten kluk. Všechny oči se teď koukaly na něj. Tedy krom těch pana Rowena, Daniela a jedné z dívek. Alexandra přemýšlela nad jménem. Beáta. Vzpomněla si. Ale proč vypadá ještě více napjatě při slovech toho kluka? Tady něco nehrálo, i když Alexandra přesně nevěděla co.
„Děkuju,“ řekla Erika a věnovala klukovi ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedla. Ten však už koukal jiným směrem.
„Možná by tu vážně mohli zůstat.“
„To přece…to ne…to nejde,“ protestoval pan Rowen a hledal, kdo to vlastně řekl.
„Tak aspoň pár dní, než přijdeme na nějaký účinný plán,“ přidala se do hovoru paní Kalifová.
„Pár dní…“ říkal si pan Rowen spíše pro sebe.
„Nic se jim nestane. Podívej se na naše děti. Všechny jsou v pořádku,“ pokračovala paní Kalifová.
„Jenže mají schopnosti, Gábi. Oni se můžou při nejhorším nějak bránit.“
„Zatím to ještě nepotřebovaly a doufám, že ani nebudou. Já vím, že svojí dceru chceš chránit, Alexi. Ale když bychom se teď vydali k cestovnímu místu, ohrozili bysme všechny – naše děti, nás i tvoji dceru.“
„Má pravdu,“ přidala se ta malá žena s černými vlasy.
„No, takže tu zůstaneme, ne?“ ozvala se Erika znovu. Alexandře problesklo hlavou, že mohla ještě aspoň chvilku počkat, než si to její otec pořádně promyslí. Ale Erika prostě nebyla člověk, co by chtěl čekat.
„Tohle není fér,“ podíval se po Alex. „Neměl jsem ti ten řetízek u matky vůbec nechávat. Jestli se ti tady něco stane, nikdy si to neodpustím…“ Pak bylo chvilku ticho. „Dobře, zůstanete chvilku tady, než vymyslíme, jak vás co nejsnadněji dostat odsud,“ řekl poraženě a pak se podíval po všech v místnosti. V jejich očích uviděl souhlas.
„Ještě jsme nebyli představeni,“ ozval se najednou muž z oné pozdě příchozí rodiny. Všichni už se měli k k odchodu, ale mužův hlas na chvilku všechny pozdržel.
„Kdo pozdě chodí, sám sobě…“
„Ano, já vím, škodí,“ doplnil slova pana Kalifa ten muž.
„No vidíš, takže máš už smůlu, ne?“ zasmál se pan Kalif.
„No, ale zase lepší pozdě, než vůbec. Já sem Erika,“ představila se a zamířila ihned k Radimovi. Podala mu ruku a když ji stiskl, držela ji možná o něco déle, než bylo třeba.
„Radim. Radim Ray,“ představil se kluk a Alexandra si snažila jeho jméno zapamatovat s větším úsilím, než u kohokoliv jiného. „Moji rodiče. Patricie a Herbert,“ představil pak zbytek své rodiny.
„No ale pro přátele jsem spíš Hery,“ vložil se do synovi řeči pan Ray a podal ruku Erice, pak Alexandře a nakonec Danielovi, který se držel několik kroků za oběma dívkami.
„No a tohle jsou Daniel a Alexandra,“ ujala se opět slova Erika a kroutila se před Radimem, až se za ni Alexandra styděla.
„Umíme se představit sami,“ sykl Daniel a hodil vražedný pohled po Erice. Potom podal ruku Radimovi a pečlivě si ho měřil pohledem. Radim mu ovšem nevěnoval moc pozornosti a spíše se zaměřoval na Eriku, která se nepřestávala usmívat a Alexandra si uvědomila, že nemá daleko ke svému obvyklému žvatlání blbostí, které vždycky vedlo k naprostému znechucení jejího cíle – což v tomto případě byl Radim.
„Půjdeme, ne?“ navrhla Alexandra a už táhla Eriku za rukáv směrem k chodbě, kterou přišli. Ještě ale neudělaly ani dva kroky, když se z jedné z chodeb něco ozvalo. Zvuky byly tak zvláštní a tak děsivé a zároveň tak trochu vtipné. Alexandře to připomínalo funění divokého prasete. Ale co by tady dělalo divoké prase? Čím více se kroky přibližovaly, tím více se Alexandře rozléval strach tělem. Dýchání se jí zrychlilo a tep stejně tak. Chytla se pevně Eričiny ruky, ale když uviděla Radimův pohled směřující k nim, ihned se jí pustila a nasadila nebojácný výraz.
Všichni v místnosti byli ticho a očekávali, co sem chodbou přijde. Zvuky se stále přibližovaly a nyní byl chrapot a funění slyšet blíže a zřetelněji. Nemohou to být ti Epimejové? Napadlo Alexandru na chvíli. Ale pak už přestala myslet. Jakýsi stín se objevil na kraji chodby. Alexandra zatajila dech a čekala, co přijde.