Šedočerný pes - 4.kapitolaPříběh

Cítila jsem se, jako by někdo hodil moje tělo do ohně. Všechno mě pálilo a bolelo. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na posteli v pokoji, v kterém jsem ještě nikdy nebyla. Vyděsilo mě to. Rozhlédla jsem se po pokoji a najednou jsem uviděla Davida, který se díval z okna. Opatrně jsem se posadila.
"Davide co se stalo?" zeptala jsem se ho. Když mě uslyšel, trhnul sebou. V očích měl provinilý výraz.
"Alex promiň mi to. Já... opravdu... tohle ne.." zlomil se mu hlas. Pomalu došel ke mně a sedl si na postel. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí.
"Co se stalo?" opakovala jsem svou otázku. Podíval se na mě.
"Alex.... no totiž..je to složitý.."
"Pochopím to" řekla jsem a pokusila se o úsměv.
"Víš... já a moje rodina.. my sme... vlkodlaci.." podíval se do země.
" Vy všichni?"
"Jo.. já, máma, táta a brácha..."
"Myslela jsem, že vlkodlaci nestárnou, ale ty přece chodíš s Niou do školy už od první třídy..." namítla jsem.
"Když se dlouho neměníme, nestárneme" odpověděl.
"Jak ste se vlastně stali vlkodlaky?"

"Chceš slyšet celý příběh?"
"Celý" usmála jsem se, i když to sem zřejmě nepatřilo.
"Dobře" odkašlal si. "Když bylo mámě a tátovi okolo dvaceti, byli na výletě někde v Alpách. Rádi se procházeli a nechodili moc po vyznačených stezkách. Jednou tam právě narazili na vlkodlaka, který je zřejmě pokousal" kousl se do rtu a já si opět všimla, jak nádherně vypadá. "Trvalo jim několik dní, než se dovedli ovládat, ale nakonec to dokázali.Vrátili se domů a začli žít normální život. Občas se sice ještě proměnili, ale to jen málokdy. Pak jsem se jim narodil já. Protože jsem se narodil vlkodlakům, jsem vlkodlak odmalička, stejně jako můj brácha. Zezačátku jsem se vůbec neproměňoval, ale kolem pěti let jsem měl krizi. Nedovedl jsem se ovládat. Díky mámě jsem to ale nakonec zvládl, takže jsem v šesti letech normálně nastoupil do školy a už se neproměňoval..."
"Já jsem tě ale viděla proměněného" vzpomněla jsem si.
"Opravdu?" zatvářil se neurčitě.
"Myslím, že ten vlkodlak, který se objevoval u naší zahrady jsi byl ty..." poprvé za dnešek jsem viděla, že se usmál.
"Máš pravdu. Víš, náš táta přišel o práci a zemřela mu sestra.Prostě to občas nezvládá a promění se. My se měníme s ním, abysme mu popřípadě zabránili, aby někoho napadl..."
"Napadl?" celkem mě to vyděsilo.
"Když jsme ve vlčí podobě, nesmíme zapomínat, kdo doopravdy jsme, protože bysme mohli někoho napadnout a nebo bysme se taky nemuseli vrátit do naší normální podoby... " odmlčel se a zadíval se do okna.
"To znamená, že už byste mohli zůstat ve vlčí podobě navěky?" vyvalila jsem oči.
"Navěky" přikývnul. Až teď jsem si vzpomněla na černého vlkodlaka.
"Co to bylo za vlkodlaka..." nestačila jsem ani doříct větu.
"Táta" řekl a opět to vypadalo, že se každou chvíli rozbrečí.
"Aha... no a co se stalo?"
"Alex je mi to vážně líto... táta se prostě neovládl... lek se, když zjistil, že je někdo bez pozvání v našem domě. On..." zdálo se, že to nedokáže říct. "...no a potom utekl někam do lesa. Máma a brácha ho šli hledat. Nechci ani domyslet, co by se mohlo stát, kdyby ho nenašli..."
"Co udělal?" David mě děsil čím dál víc.
"Kousl tě Alex" řekl tiše a podíval se do země. Trvalo chvilku, než jsem si to opravdu uvědomila. Stával se ze mě vlkodlak.