Všem běžely hlavou ty stejné myšlenky. Kde to jsme? Jak jsme se tady ocitli a dostaneme se ještě vůbec odsud? A kdo vlastně žije v tom domě? Co když tam nikdo nebude? Koho se pak zeptáme? Nikdo ovšem tyhle otázky nevyslovoval nahlas. Všichni šli mlčky směrem ke starému domu. Báli se, co uvnitř najdou. Mohl se tam skrývat kdokoliv – šílenec, zloděj, možná dokonce vrah. Co by se s nimi potom stalo? Dokázali by se tomu člověku ubránit? To nevěděli. Ale museli jít k tomu domu, jinou možnost neměli. Museli zjistit, kde jsou. Pomalu došli k dřevěnému plotu, postavenému kolem domu. Nedělalo jim vůbec žádný problém nízký a napůl rozpadlý plot překročit. Za plotem Erika položila Sněženku na zem. Ta ihned naježila srst a upírala pohled na domovní dveře.
„To nevypadá dobře,“ pronesla Alexandra a hodila ustrašený pohled na Eriku. Ta jen zavrtěla hlavou, vzala bránící se Sněženku opět do náručí a pak vykročila ke dveřím. Dveře byly snad nejzachovalejší část domu. Byly sice také ze dřeva, stejně jako celý dům, ale na rozdíl od zbytku domu na nich nebyl znát zub času, ani vlhkost prostupující celým domem. Jediná vada na kráse spočívala ve třech dlouhých škrábancích, táhnoucích se od shora až dolů.
„Mám zaklepat?“ Erika se zarazila těsně před dveřmi a žádala radu od svých přátel. Odpovědí jí bylo mlčení.
„Beru to jakou souhlas.“ Zhluboka se nadechla a potom jemně zaklepala na dveře. Čekala. Uvnitř bylo ticho.
„Třeba tam nikdo není,“ napadlo Alexandru. Daniel jen mlčel a prohlížel si dům, po němž lezl všemožný hmyz.
„Ne, určitě tam někdo je,“ protestovala Erika. Znovu zaklapala, teď už o něco hlučněji, až se jí kočka, kterou držela v rukou, snažila vytrhnout. Zase nic. Erika naštvaně zaťala zuby, potom chytla za kliku a stiskla ji. Nebylo zamčeno. Za sebou slyšela zalapání po dechu, když pomalu otevírala dveře. Alexandra. Pomyslela si a obrátila oči v sloup. Fascinoval jí strach její nejlepší přítelkyně.
„Vidíš tam někoho?“ ozval se Daniel. Erika ho mávnutím ruky umlčela. Pak položila Sněženku před dveře a sama do nich vstoupila. Udělala krok. Pak ještě jeden a pak se otočila čelem k přátelům.
„Ne, nikoho tu nevidim. Nikdo tu není. Můžete sem klidně v klidu jít…“ Najednou se ale zabouchly dveře. Sněženka od nich odskočila s rychlostí blesku a znovu naježila srst. Alexandra zaječela a chytla se Danielovi ruky. Ten jen vyděšeně zíral na zavřené dveře.
Všude bylo ticho. Nikdo z nich ani nedýchal a Alexandra zarývala svoje nehty stále více a více do Danielovi ruky. Ten si toho ale ani nevšímal. Máme se tam jít podívat? Opakovali si v duchu. Ani jeden z nich neměl zrovna moc odvahy a ani jeden se ještě pořádně nevzpamatoval z toho, kde jsou. Nakonec se odvážnější z nich vydal ke dveřím.
„Nechoď tam, Alex,“ ozval se Daniel. Jeho strach o sebe a o Alexandru byl mnohonásobně větší než o Eriku. Ale Alexandra jen mávla rukou, překročila Sněženku a chytla kliku. Chvilku ji jen tak držela, ale potom se odhodlala, stiskla ji a začala otevírat dveře. Strach ji kupodivu začínal opouštět. V duchu si stále opakovala byl to jen vítr… byl to jen vítr.. uvnitř je jenom Erika… nikdo jinej… Pak otevřela dveře dokořán a vkročila do místnosti. Rozhlédla se po ní, ale nikoho neviděla. Chtěla se otočit na Daniela a zavolat ho k sobě. Ten už ale stál přímo za jejími zády. Alexandra se ho lekla, ale tentokrát výkřik potlačila.
„Kam zmizela?“ zeptal se Daniel hned potom, co vpustil do domu Sněženku a zavřel za ní dveře.
„To bych taky ráda věděla,“ odpověděla Alexandra a začala se rozhlížet, jestli neuvidí nějaké dveře, co by vedly do další místnosti. Uviděla jedny úplně vzadu v rohu. Aniž cokoliv řekla, vydala se k nim. Danielovy oči ji sledovaly. Ona se k němu ale ani neotočila. Když došla ke dveřím, tentokrát bez jakéhokoliv zaváhání vzala za kliku. Když dveře otevřela naskytl se jí pohled na několik poliček s knihami, které byly přímo naproti dveřím. Chtěla dveře otevřít ještě víc, ale nešlo to – něco bylo za dveřmi. Strach jí opět projel celým tělem. Ruka se jí roztřásla a ona na chvíli zaváhala. Potom udělala krok dopředu a opatrně nahlédla za dveře.
„Už mi asi vážně hrabe,“ zasmála se, když za dveřmi uviděla postel. Dál už v místnosti nic nebylo.
„Alex pojď sem!“ Alexandra zaregistrovala Danielovo volání a rychle vyběhla z malého pokojíku. Daniela ale nikde neviděla.
„Tady nahoře,“ zavolal na ní Daniel znovu. Až teď si Alexandra všimla, že se v místnosti nacházejí taky schody. Na nich právě Daniel stál a gestem volal Alexandru k sobě.
„Co je tam nahoře?“ zeptala se nejdříve.
„Ještě nevim, Je tu dost tma. Nemáš baterku?“ Alexandra jenom zavrtěla hlavou. „Myslel sem si to,“ řekl a stoupal po schodech zase nahoru. Alexandra už chtěla jít za ním, když si všimla, že na malé komodě vzadu v místnosti leží svíčka a kousek od ní zápalky. Neváhala ni chvíli a obojí popadla. Pak vyběhla za Danielem.
„Potichu,“ zarazil Alexandru Daniel, když do něj vší rychlostí vrazila a upustila přitom svíčku na zem. Opravdu tu byla tma.
„Promiň,“ zašeptala a sbírala svíčku ze země. Už si ani nepřipadala jako v cizím domě. Přišlo jí, jako by to byl dům nějakého jejího známého. Prostě se v něm jen tak procházela bez obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby je tu někdo našel. Teď si ale znovu uvědomila ono nebezpečí a tak se snažila chovat co nejtišeji.
„Našla sem svíčku,“ řekla tak tiše, že to Daniel pomalu ani nepostřehl.
„A oheň?“
„Mám zápalky,“ řekla a ušklíbla se, i když to Daniel nemohl vidět. Potom vyndala z krabičky jednu zápalku, pak nahmatala na svíčce knot a snažila se ho zapálit.
„Au,“ vzlykla potichu, když se o zápalku spálila.
„Puč mi to,“ řekl Daniel a vzal si od Alex zápalky i svíčku. Hned na první pokus se mu svíčku podařilo zapálit. Světlo z plamínku osvítilo část místnosti, ve které se právě nacházeli. Oba se rozhlédli. Místnost nebyla moc velká a byla téměř prázdná. Po své levé ruce rozeznávali jen siluetu jakési skříně. Vedle ní se ale nacházeli ještě dveře, zpod kterých se do místnosti dralo slabé světlo. Daniel i Alex se na sebe podívali. Pak se Alex odhodlala a vydala se ke dveřím. Daniel ji ale odstrčil a stoupl si před ni. Potom dveře otevřel. Světlo, které do místnosti vnikalo okny ho téměř oslepilo. Několikrát zamrkal a když se mu obraz zostřil, rozhlédl se. Proti dveřím stál stůl, od kterého ho sledovaly dva páry očí. Jedny byly modré a druhé zelené.
„Eriko?“ Daniel se podíval na dívku, jež seděla u stolu proti jakémusi muži a v ruce držela hrníček. Pravděpodobně s čajem.
„Ahoj Danieli,“ Erika po něm hodila nevinný úsměv.
„Co tady děláš?“ Daniel vůbec nevnímal muže, který se ale náhle zvedl ze židle a pomalu šel k němu. Daniel o krok ucouvl a vrazil přitom do Alexandry, která stála hned za ním.
„Co ste zač?“ vypadlo z Daniela, ale nepodíval se při tom muži do očí.
„Jmenuju se Alexandr Rowen. A omlouvám se, že jsem vás tak vyděsil. Vaše kamarádka mi řekla až teď, že jste před domem. Zrovna jsem chtěl jít za vámi, abyste se tady o Eriku nebáli,“ kývl směrem ke stolu. Potom podal Danielovi ruku. Ten chvíli váhal, ale potom nabízenou ruku stiskl.
„Já sem Daniel,“ řekl jenom a stále se díval spíše do země.
„A tady ta slečna za tebou?“ zeptal se muž a obrátil zrak k Alexandře. Ta se na muže podívala. Měl stejně blonďaté vlasy jako ona. Možná trochu tmavší a určitě o dost kratší. oči měl taky modré. Ta podoba byla zvláštní. Skoro jako by se dívala do zrcadla tak za dvacet (možná víc) let. A samozřejmě by taky musela být muž, aby podoba byla dokonalejší.
„Já sem Alexandra,“ řekla plaše, trošku poodstrčila Daniela a stoupla si vedle něj. Muž se na ni usmál a pak jí podal ruku stejně jako předtím Danielovi. Alexandra ji přijala.
„Těší mě,“ řekla.
„Mě také těší,“ řekl muž a potom pustil Alexinu ruku. Chvilku tam všichni stáli a jenom se dívali jeden na druhého. Potom muž promluvil.
„Neposadíte se?“ řekl a ukázal ke stolu. Ještě dvě židle byly volné. K jedné váhavými kroky šel pomalu Daniel a posadil se na ni. Židle vedle něj zůstala prázdná. Alexandra ještě pořád stála ve dveřích. Podoba mezi ní a tím mužem ji ohromovala stále víc a víc. I když věděla, že to není zrovna slušné, neustále na muže zírala.
„No, myslím, že bych měl ještě pro jednu židli skočit,“ řekl náhle muž, proklouzl kolem Alexandry a vyšel z pokoje.
„Zvláštní člověk,“ podotkla Erika a usrkla si trochu čaje z hrníčku.
„Proč si nám neřekla, že seš v pořádku? Když se ty dveře zabouchly, absolutně sme nevěděli, co se s tebou stalo,“ rozčílila se na kamarádku Alexandra. Daniel jen mlčky přikyvoval.
„No zezačátku sem tak úplně v pořádku nebyla…“
„Jak to myslíš?“ otočil se na ni Daniel.
„Jak sem vešla dovnitř, najednou se ty dveře zabouchly – což ste taky mohli vidět – a já sem si všimla tady Alexandra, který stál za dveřmi. Koukal se na mě docela vražedně, musim přiznat. V ruce držel nůž a prohlížel si mě. Když sem nic neřikala, beze slova mě popadl za loket a dovlekl po schodech sem.“
„Proč si třeba nekřičela nebo tak něco?“ skočila jí do řeči Alexandra, která se během jejího hovoru už přesunula na zbývající židli.
„Nebyl důvod,“ řekla prostě a usmála se. „Sice měl nůž, ale nevypadalo to, že by mi chtěl opravdu něco udělat. Když mě dovlekl sem, posadil mě na židli, namířil na mě nůž a začal se vyptávat kdo sem a co tu chci. Řekla sem, že sme prostě zabloudili a že hledáme cestu domů – napůl to pravda je,“ dodala ještě, když už viděla námitky v Alexiných očích.
„A co on na to?“ zeptala se Alex.
„Pomůže nám,“ když to dořekla, objevil se muž v pokoji a nesl si sebou židli. Alexandra se nemohla zbavit dojmu, že je celou dobu poslouchal.
„Jak ste se sem vůbec dostali?“ zeptal se muž, když se na přinesenou židli posadil.
„Pomocí…“
„..auta,“ rychle skočila Alexandra Danielovi do řeči. Vzápětí si však uvědomila, že větší blbost plácnout nemohla. Viděla Eričiny zorničky, které se rozšířily údivem a pak se zahleděly do stropu.
„Přijeli ste sem autem?“ zeptal se udiveně muž a díval se střídavě na Alex a Daniela.
„No vlastně rodiče nás odvezli autem na kraj lesa a my sme šli pořád hloubějc, až sme se ztratili…“ Alexandra se snažila zachránit situaci, ale bylo pozdě. Muž poznal, že mu lžou. Jenže mají mu říct pravdu? Nebude si myslet, že se všichni tři zbláznili?
„Teď mě všichni tři pozorně poslouchejte,“ řekl muž, naklonil se blíže ke stolu a ztišil hlas. „Nebudeme si tady vykládat nic o autech, letadlech, ponorkách nebo o kdovíčem ještě. Řekněte mi, jak ste se sem dostali, protože jinak vám nebudu moct nijak pomoct.“ Podívali se na sebe. Chvilku bylo ticho.
„Pomocí tohohle,“ řekla Alexandra a ukázala muži řetízek, který se jí houpal na krku. Až doteď si nevšimla, že ho má na sobě. Nevzpomínala si, že by si řetízek dávala na krk – pamatovala si ho jen v Eričiných rukou a pak už viděla jen světlo a pak už nic…
„Můžu?“ zeptal se muž a bral si od Alexandry řetízek, který si sundala z krku. Nejdříve se podíval na ten zvláštní zelený kamínek, ale potom přívěšek otočil a začal si ho prohlížet z druhé strany. Pak se pousmál, přikývl a vrátil přívěšek Alexandře. Ta jej strčila do kapsy.
„Odsud se nedostanete,“ řekl muž prostě. Všichni na něj vyvalili oči.
„To jako proč?“ Erika div neupustila hrníček na zem.
„Nejde to. Odsud vede jenom šest východů a všechny jsou hlídané. Odsud se nedostanete,“ zopakoval muž a pak se zadíval z okna.
„Šest východů? Hlídané? Co? Proč? Jak?“ Nechápala Erika a stoupla si. Pak se taky podívala z okna, aby zjistila, na co se muž dívá, ale nic zvláštního tam nespatřila.
„Prostě to nejde,“ řekl muž tónem, jakoby to už nechtěl řešit.
„Musí to jít. Alex, ten přívěšek,“ řekla a natáhla k Alexandře ruku. Ta jí podala řetízek. Erika zuřivě mačkala zelený kamínek na přívěšku, jako předtím v Alexině pokoji, ale nic se nedělo. Zuřivě jím mrštila do rohu.
„Nejde to,“ zopakoval muž, pak konečně přestal zírat z okna a podíval se na Eriku, která byla rudá vzteky.
„A mohl byste nám aspoň říct, proč to nejde?“ Erika se teď už musela držet kraje stolu, aby nevybouchla.
„Je to jednoduché. Tyhle přívěšky fungují jenom jako přeprava z vaší říše do naší – nazpátek to už nefunguje.“
„Z vaší do naší? Chcete říct, že sme v úplně jiné… říši?“ Poslední slovo vyslovila Alexandra pomalu a velice tiše.
„Ano, je to tak. Mezi říšemi se dá volně procházet. Když se ale chcete dostat sem, musíte mít právě tenhle přívěšek nebo nějaké schopnosti. Ale když se chcete dostat zpátky k vám, musíte najít takzvané cestovní místo, kde se nachází portál kterým můžete projít. Celkem je těch míst šest, ale teď sou všechna hlídaná.“
„Kdo je hlídá?“ zeptala se Alexandra.
„Epimejové.“
„Epi… kdo?“ zeptali se všichni tři najednou.
„Epimejové. Jsou něco jako lidé, ale v mnoha věcech se od nás liší. Jsou to původní obyvatelé téhle říše – naše rasa sem přišla až později. Před několika stovkami let.“
„V čem se liší?“ ptala se Alex dál.
„Na první pohled je poznáš podle modrých vlasů. Všichni je mají a ještě nepřišli na způsob, jak se té barvy zbavit.“
„Co třeba barva na vlasy, hmm?“ skočila mu do řeči Erika.
„Nech toho, prosimtě,“ umlčela ji Alex. „Proč maj modrý vlasy?“
„Je to součást kletby. Aby byli všude k rozeznání, aby se nemohli vydávat za někoho jiného a tedy jim bylo znemožněno udělat to, co udělali kdysi.“
„Co udělali?“
„Nikdo z nás to neví přesně. Sice se o tom píše v knihách, které mám dole v ložnici, ale bohužel jsou napsané řečí, které nikdo z nás nerozumí. Takže všechno, co o tom víme, známe jenom z vyprávění. Říká se, že ještě v době, kdy se po vaší zemi proháněli dinosauři, tady už Epimejové mezi sebou dávno vedli války o území a používali celkem složité zbraně. Roku 337 před Kristem se pak několik Epimejů lstí dostalo do královského paláce tehdejších vládců. Nevládli Epimejové – vládla rasa, která byla téměř celá vyhubena. Byli to také skoro lidé, ale měli schopnosti – schopnosti, jako máme dneska my. Jenže Epimejové, tehdy ještě s normálními vlasy, jejich palác napadli a téměř všechny je zabili. Ti, co se jim podařilo přežít, utekli do té vaší říše. Epimejové zajali královnu. A ta, těsně předtím než ji probodli dřevěným kopím, na ně seslala kletbu. Kletbu, která měla zabránit dalšímu krveprolévaní z jejich strany. Každý je měl na dálku poznat, aby se měl před nimi na pozoru – proto modré vlasy. Nikdy nesmějí být silnější než lidé – proto nemohou mít žádné schopnosti. A bude velmi jednoduché je zabít – stačí napsat jejich celé jméno jejich vlastní krví na kus papíru a spálit ho.“ Muž domluvil.
„Schopnosti?“ Tohle jediné nedávalo Alexandře na celém vypravování smysl.
„Ano, je to dar, který nám zůstal po našich předcích – po těch, kteří se tehdy zachránili útěkem z paláce.“
„Takže vy máte schopnosti? Jaké?“ zeptal se Daniel a v jeho hlasu bylo slyšet vzrušení.
„Měl jsem. Teď už nemám. Epimejové nám je všem vzali,“ povzdechl si muž.
„To de?“ podivila se Erika.
„Pokud máš takový speciální krystal, jde to. My tady jeden máme. Ale Epimejové bohužel taky. Pomocí krystalů se dají někomu schopnosti odebrat a někomu jinému je zase dát. Nebo je v krystalu uchovat. Naštěstí Epimejové schopnosti mít nemohou, takže se ty, které nám vzali, uložili v krystalu.“
„Stejně ničemu nerozumím,“ pronesl po chvilce ticha Daniel. Erika po něm hodila pohled typu „jak jinak“, ale Alexandra jen přikývla, protože z toho taky nebyla dvakrát moudrá.
„Čemu na tom nerozumíš?“ zeptala se Erika. „Prostě sme v nějaký cizí říši, kterou ovládaj nějaký modrovlasý magoři bez schopností. Domů se už asi nedostaneme a budeme tu muset, zůstat. Ještě nějaký otázky?“ Alexandra viděla, jak byla Erika vyvedená z rovnováhy. Ano, hrozně se chovala vždycky. Ale tohle bylo už i na ni moc. Dusila v sobě strach, to Alexandra poznala.
„Možná je to trochu přehnaný,“ snažil se trošku uvolnit atmosféru muž. „Slibuju, že vás dostaneme domů a že bude všechno v pořádku. Kousek odsud bydlí tři další rodiny, se kterými se už léta připravujeme na útok proti Epimejům – jsem si jistý, že mi pomohou dostat vás k portálu.“
„Děkujeme,“ řekla Alexandra vděčně, pak ji něco napadlo. „Proč nám vlastně chcete pomoct? Vůbec nás neznáte.“ Viděla, jak se muži cosi blýsklo v očích.
„Já vás znám, Alexandro. Nebo spíš znám jen tebe.“
„Znáte mě? Ale já vás vůbec neznám.“ Alexandře se objevil v očích strach. Muž si toho zřejmě všiml.
„Nemusíš se mě bát. Znám tebe, znám tvojí matku, znám vaše známé a přátele…“ Alexandra začala přemýšlet. Něco ji napadlo, ale rychle tu myšlenku zahnala. Není to pravda, opakovala si.
„Asi si mě nemůžeš pamatovat. Byly ti dva roky, když si mě viděla naposledy. Pak sem musel odejít…“ Dál už nemusel nic říkat. Alexandře to všechno zapadlo do sebe jako skládačka.
„Proč jste musel odejít?“ zeptala se.
„Potřebovali mě tady. A pak už jsem se nemohl vrátit zpátky…“ Chtěl vyprávět dál, ale Alexandra ho nenechala mluvit. Na jazyku ji pálilo ještě spoustu otázek.
„Proč jsem dostala ten přívěšek až teď?“
„Nikdo mladší čtrnácti let nemůže procházet mezi říšemi,“ odpověděl.
„Proč?“ vložila se do hovoru Erika.
„Prostě to nejde. Nepodaří se to. V historii se to povedlo jenom jednou, ale to dítě to stejně nepřežilo…“ dopověděl a pak bylo chvíli ticho.
„Tati…“ začala Alexandra, ale zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Muž se na dceru podíval svýma modrýma očima. Stejnýma, jako se dívala Alexandra na něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat