Byl to úplně obyčejný den. Slunce vyšlo teprve před hodinou a venku byl ještě klid a ticho, které sem tam přerušil štěkot psa. Dokonce ani hluk z hlavní silnice nebyl slyšet tolik jako obvykle. Možná to bylo prostě tím, že byla neděle a každý si chtěl ještě naposledy trochu přispat, než půjde druhý den do práce nebo do školy. Alexandra to původně měla v plánu taky, ale jelikož večer byla unavená tak, že si ani nezatáhla žaluzie na okně, sluneční paprsky ji probudily. Snažila se sice spát dál, převalovala se a schovávala hlavu pod polštář, ale stejně se jí nepodařilo znovu usnout. Po půlhodině strávené válením se v posteli se nakonec zvedla, protáhla se a začala hledat svoje pantofle. Když se včera večer vrátila od Eriky, už pomalu ani neviděla na krok a ihned zamířila směr postel. Když si teď vzpomínala na svůj návrat domů, došlo jí, že pantofle si asi ani nevzala a pravděpodobně zůstaly v předsíni. Vysoukala se tedy zpod postele, kde si nejdřív myslela, že by mohly pantofle být. Pak čapla svůj mobil, ležící na stole, a zamířila ke schodům vedoucím přímo do kuchyně. No vlastně to ani nebyla tak kuchyň – spíš obývací pokoj s kuchyňským koutem. Taylorovi měli totiž jenom malý domek a snad v té nejodlehlejší části města. I když se ale Alexandra nemohla pochlubit mnohapatrovým domem se čtyřmi koupelnami a kdovíčím ještě před svými přáteli, nestěžovala si. Domek byl sice malý, ale jak se říká – „co je malý, to je hezký“. A o Taylorovic domu tohle určitě platilo. Byl natřený na světle hnědou barvu a sytě červená střecha celý dům krásně rozjasnila. Krom toho byl úžasný pohled na zahrádku, o kterou se paní Taylorová pečlivě a s láskou starala. Přesto bylo ale na domu při bližším zkoumání vidět, že tam chybí mužská ruka. Taylorovic rodinka se skládala jen z Alexandry a Izabely – její matky. Alexandra doteď nevěděla, kdo je vlastně její otec a proč s nimi nebydlí. Nicméně se ale nezdálo, že by jí to nějak extra vadilo. Vystačila si sama s matkou a se svými nejlepšími přáteli – Erikou a Danielem. Právě za nimi měla dneska v plánu jít, aby je pozvala na oslavu svých narozenin, která měla být příští víkend.
Teď ale bylo ještě příliš brzo než aby se za nimi vydala. Určitě ještě spali. Všichni normální lidi ještě touhle dobou spali, samozřejmě. Jenom ona už byla vzhůru a zoufale hledala po ledničce aspoň kolečko salámu. Bezúspěšně. Místo toho si tedy vyndala z ledničky nějaký jogurt a s chutí se do něho pustila – měla docela hlad. Když z kelímku lžičkou vyškrábala poslední zbytky jogurtu, zvedla se, hodila kelímek do koše a lžičku do dřezu a šla si sednout k televizi. Hodlala tam strávit většinu času, než se vydá za Danielem.
Dům Briefmarkových byl hned naproti Taylorovým, takže Alex už od dveří svého domu slyšela štěkot ztřeštěného štěněte zlatého retrívra. Daniel psa dostal k letošním narozeninám a pojmenoval ho Jasper. Jasper teď vesele vítal Alex, která si otevřela nezamknutou branku a šla k domovním dveřím. Štěně se mohlo radostí zbláznit, že Alex vidí – skákalo jí na nohy, kousalo do bot a každou chvilku vesele vyštěklo. Alexandra se snažila štěně odstrčit, ale moc se jí to nedařilo. Konečně došla k domovním dveřím a stiskla zvonek. Bylo slyšet, jak zvonek zazvonil. Pak bylo chvilku ticho a najednou se dveře otevřely.
„Ahoj Alex,“ pozdravila Alexandru žena ve dveřích. Byla jen o něco málo vyšší než Alex, měla světle hnědé, krátce ostříhané vlasy a tmavě modré oči, které se teď vesele na Alex dívaly.
„Dobrý den, paní Briefmarková. Je Daniel doma?“
„Myslím, že by měl být nahoře. Pojď dál, zavolám ho.“ Alexandra vešla dovnitř, v předsíni si zula boty a šla za paní Briefmarkovou do obývacího pokoje. Tam si sedla do svého oblíbeného čalouněného křesla a čekala.
„Dane!“ ozvalo se od schodů. Paní Briefmarková volala Daniela.
„Co je?“ ozval seshora klučičí hlas.
„Máš tu Alex! Pojď dolů!“ paní Briefmarková ani nečekala na odpověď a odešla do kuchyně. Alexandra zůstala v pokoji sama. Rozhlížela se kolem. Samozřejmě tenhle pokoj moc dobře znala – čtyři křesla kolem malého dřevěného stolku v jednom rohu, v dalším rohu televize, před níž stál tmavě červený koberec a v dalším rohu dveře na zahradu. Za nimi se právě objevil Jasper a začal škrábat na dveře tlapkou. Ve stejnou chvíli, kdy se Alexandra rozhodla jít štěněti otevřít, objevil se v místnosti Daniel.
„Zdravim tě,“ řekl vesele a když si všiml Jaspera, šel mu hned otevřít. Štěně radostně vběhlo dovnitř a začalo trhat koberec.
„Jaspy ne. Fuj je to!“ okřikl ho Daniel a odtáhl štěně pryč od koberce.
„Co si potřebovala, Al?“ obrátil se pak na Alex.
„Chtěla sem tě pozvat na narozky. Jestli to vyjde, měla by být oslava příští víkend. Už je objednanej dort a na večer potom zamluvenej stůl v pizzerii. Myslim, že na sobotu na šestou hodinu. Předtím by se bylo u nás, tak jestli přijdeš …“
„Samozřejmě, určitě přijdu,“ usmál se Daniel. „Kdo ještě přijde?“
„Určitě Erika …“
„Kdo jinej…“ zasmál se. „Kdo dál?“
„No, už asi nikdo,“ řekla pomalu Alexandra. Neměla moc přátel – jedinými jejími přáteli byli Daniel a Erika. S Danielem se znala už od školky. Někdy si musela přiznat, že se ani moc nezměnil – možná jen jeho vlasy měly trochu tmavší odstín. Ve školce měl vlasy světle blond, ale teď byly jeho husté vlasy tmavě blond, spíš už dohněda. Jeho obličej ale ještě vypadal ještě dětsky a jeho chování zrovna tak.
„Takže já se ještě stavim za Erikou,“ řekla najednou Alex a zvedla se z křesla. To byl signál pro Jaspera, aby začal opět splašeně lítat z obýváku k domovním dveřím a zase zpátky.
„Já pudu s tebou. Stejně sem si chtěl od Eriky pučit nějaký filmy. Počkej minutku, jen si skočim pro mikinu a ponožky. Hned sem tady,“ řekl a svižně vyběhl po schodech nahoru. Alexandra se mezitím snažila zklidnit lítající štěně. Nepovedlo se jí to a za chvíli se opět objevil Daniel.
„Můžeme vyrazit. Mami, jen deme k Erice,“ křikl ještě do kuchyně a pak vyšel i s Alexandrou a Jasperem na zahradu. Štěě je doprovázelo od domovních dveří až k brance.
„Ty zůstaneš tady,“ řekl směrem ke štěněti a rychle za sebou a Alex branku zavřel, aby Jasper neutekl. Oba dva pak slyšeli jeho smutný štěkot a vytí, dokud nezabočili do jiné ulice.
„Takže teď ste v míru, jo?“ zasmál se Daniel.
„Samozřejmě,“ odsekla Alexandra. Ona a Erika se často hádaly. Každá byla úplně jiná. Těžko by se našly dvě takto rozdílné dívky. Když začnete od vzhledu – Alexandra měla blonďaté kudrnaté vlasy po ramena, kulatý obličej, modré oči a byla poměrně malá. Kdežto Erika měla vlasy černé, úplně rovné a sahaly jí do půli zad. Obličej měla protáhlý, s ostře řezanými rysy a zelenýma očima. Byla o něco málo vyšší než Alexandra, ale zase menší než Daniel. Pokud jde o charakteristiku dívek, Alexandra byla hodná a velmi slušně vychovaná. Krom toho byla taky chytrá – ve škole jí dokonce nazývali šprtkou. Erika oproti ní byla až přehnaně drzá, paličatá, často nepříjemná a hádky, které mezi sebou dívky měly, většinou začínala ona. Bylo až k nevíře, že se spolu vydržely bavit víc jak 5 let a dokonce být i nejlepší přítelkyně. Když se Erika objevila ve 3 třídě ve škole, kam chodila Alexandra, už od prvního pohledu ji nesnášela. Erika byla představena třídě jako dcera úspěšného podnikatele, vlastnícího několik firem v Česku i v zahraničí. Nicméně po několika měsících potřebovala Erika Alexinu pomoc. Alexandra Erice pomohla a od té doby se spolu bavily čím dál víc.
„Tak sme tady,“ ukázal Daniel na jeden z největších domů v ulici. Na zahradě rostla dokonale upravená tráva, plot byl kamenný a dům? Ten byl obrovský a nádherný. Vzadu za domem byl pak ještě obrovský bazén, altánek a velký gril. Ale i přesto se Alexandře líbil víc její útulný domek než Eriky „palác“.
U branky našli zvonek, na kterém stálo „Tomášovi“. Daniel zazvonil.
„Kdo je to?“ ozval se dívčí hlas.
„Tady Daniel a Alex. Pojď nám otevřít, Eriko.“
„Poďte dál,“ řekla a z branky se ozval bzučivý zvuk. Daniel vzal za kliku a otevřel. U domovních dveří už stála Erika. Měla na sobě zářivě červené plavky, v ruce držela župan.
„Pudeme dozadu na zahradu,“ řekla a začala hledat nějaké boty. Po chvilce našla žabky, obula si je a společně s Danielem a Alexandrou zamířila k bazénu. Tam si všichni tři sedli na lehátka, která stála kolem bazénu.
„Co chcete?“ zeptala se Erika.
„Máš příští víkend čas?“ zeptala se Alexandra.
„Záleží na tom kdy a proč …“ zamyslela se Erika.
„No, v sobotu odpoledne a proto, že mám narozeniny.“
„Tak to samozřejmě čas mám,“ usmála se Erika.
„Výborně. Tak já zase budu muset jít domu. Měla by přijet teta…“
„Ale kam bys přece chodila? Nechcete se třeba aspoň vykoupat v bazénu? Co?“
„Stejně tu nemámě plavky…“ odvětila Alex a už se měla k odchodu.
„No tak co třeba aspoň zajít na něco dobrýho? Mám v mrazáku senzační zmrzlinu,“ mrkla na oba.
„Možná jindy. Já si od tebe akorát pučim ty filmy, cos mi slíbila a pudeme,“ vložil se do hovoru Daniel.
„No dobře,“ řekla trochu zklamaně, trochu naštvaně Erika. Pak se všichni tři zvedli a odešli do domu. Prošli předsíní, chodbou, pak po schodech nahoru a prvními dveřmi vpravo vešli do Eričina pokoje. Její pokoj byl velký asi jako celé patro Alexina domu. Podlaha byla ze světlého dřeva, stěny natřené na fialovo. Proti dveřím stála velká postel a kousek od ní dveře vedoucí na balkón. U pravé stěny pak stála televize a naproti ní fialová sedačka. Za sedačkou bylo místo a pak psací stůl s počítačem. Tam Erika zamířila. Sedla si na židli a začala se hrabat v šuplíku.
„Tady je jedno cédéčko,“ řekla a podala ho Danielovi. Pak šuplík zavřela, otevřela další a zase hledala. Alexandra se mezitím procházela po pokoji. Prohlížela si fotky, které měla Erika zarámované a pověšené na stěně. Na většině z nich byla Erika s Alex, několikrát i s Danielem. Ale na spousty dalších fotkách byli s Erikou lidé, které Alex vůbec neznala. Když si prohlédla všechny fotky, všimla si, že se na Eričině posteli něco hýbe. Šla k posteli o něco blíž…
„A proboha. Lekla sem se jí,“ zasmála se Alexandra. Erika i Daniel se na ní podívali.
„Čeho ses lekla?“ Zeptala se Erika. Alexandra si dala prst před pusu, řekla „pst“ a ukázala na postel. Erika ze zvedla a šla se podívat.
„Sněženka. Spí no, ale kvůli tomu ještě nemusíme bejt ticho,“ řekla Erika a prohlédla si spící kočku. Byla bílá, chundelatá a rozvalená na Eričině peřině.
„Chrápe jak starej dědek,“ smál se Sněžence Daniel, který jí nesnášel už jenom kvůli „blbýmu“ jménu, které jí dala Erika.
„Hele, nech si toho, jo? Tobě taky nikdo nenadává na tvýho blbýho čokla!“ naštvala se Erika a vypadala, že mu jednu vrazí.
„Uklidněte se, ano?“ stoupla si mezi ně Alexandra.
„Už pudeme stejně domu. Pučim si jenom tohle cédéčko, pro zbytek si přijdu jindy,“ řekl Daniel a odešel z pokoje. Alexandra ho beze slova následovala. U dveří se pak ještě rozloučila s Erikou a pak už běžela za Danielem, který už mezitím vyšel na ulici.
„Občas nechápu, jak se s ní můžeme bavit,“ řekl Daniel. „Všechno přehání…“
„Ty nemáš co řikat. Proč furt rejpeš do tý kočky, když víš, že to Erice vadí? Já vim, že Erika přehání, pokud se jedná o Sněženku, ale dá se to v klidu přejít. Nejlepší je si Sneženky vůbec nevšímat…“ odvětila Alexandra.
„Hmm,“ zabručel Daniel a pak už celou cestu domů jenom mlčeli.
Příští víkend byla Alexandra na nohou už od pěti hodin ráno. Její původní plán sice vypadal jinak, ale jelikož ji brzo ráno probudil štěkot psa a ona už nemohla usnout, vstala brzo a šla připravovat nějaké věci.
„Co tady děluááš… tak brzo?“ Izabela se objevila v kuchyni, s dlouhým zívnutím, asi kolem šesté ráno.
„Promiň, ten hrnec mi spadl omylem. Nechtěla sem tě probudit,“ omlouvala se Alexandra a sbírala ze země hrnec, který před chvílí s hlasitým řachnutím spadl na zem.
„To nevadí… stejnak sem už chtěla za chvilku vstávat… no možná za větší chvilku..“ dodala, když se podívala na hodiny.
„Já du do koupelny a pak ti pomůžu připravovat na tu oslavu, ano?“ řekla Izabela a aniž čekala na odpověď, vyšla z kuchyně a zamířila do koupelny. Alexandra mezitím douklidila kuchyň a na chvilku se natáhla na gauč v obýváku. V tu chvíli přišla Izabela.
„Ale, ale… co se tady válíš? Do práce,“ řekla s úsměvem a hodila po Alex polštář.
„Vždyť už jdu,“ odpověděla Alex unaveně, zvedla se z gauče a hodila polštář zpět Izabele. Neměla ovšem tak dobrou mušku, a tak shodila vázu s červenou růží, která stála na stolku vedle Izabely. Váza se sice nerozbila, ale voda, ve které růže stála, se rozlila na koberec.
„Mám z tebe dneska vážně radost. A to ještě neni ani sedm ráno,“ řekla Izabela ironicky a zaťukala si prstem na čelo. Alexandra se jen nevinně usmála a pak rychle vyběhla schody do svého pokoje, aby to nemusela uklízet.
Daniel zazvonil kolem druhé hodiny odpoledne. Erika přišla asi o půl hodiny později. V kuchyni stál ovocný dort s jahodami a malinami, vedle byly položeny 4 talířky a na nich lžičky. Na židlích byly přivázány nafukovací balónky. „Mami, my půjdeme ještě na chvilku nahoru,“ řekla Alexandra a následovala Daniela a Eriku, kteří byli už na schodech.
„Pojď sem ještě na chvíli,“ zavolala na ní ještě Izabela. Alex ukázala směrem na dveře a Erika i Daniel pochopili, že na ni mají počkat v jejím pokoji. Pak se Alexandra vrátila do kuchyně.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Chtěla sem ti do dát až večer, ale myslím si, že by bylo hezké, kdybys ho dneska měla na sobě,“ řekla Izabela a nevšímala si Alexiných nechápavých pohledů. Potom sáhla do kapsy u mikiny a vytáhla modrý pytlíček, už dost ošuntělý.
„Pokud víš, tvůj táta nás opustil, když ti byly dva roky… né nepřerušuj mě, nejdřív ti řeknu, co jsem ti chtěla říct už dlouho, ale nemohla jsem. Tvůj otec chtěl, abych ti nic neříkala, dokud ti nebude čtrnáct let – což je právě dneska. Když před dvanácti roky odcházel, dal mi tohle,“ ukázala na modrý pytlíček, „a řekl, že ti to mám dát v den tvých čtrnáctých narozenin.“ S těmi slovy podala Alexandře modrý pytlíček. Ta na matku chvíli koukala, pak si od ní ale pytlíček vzala a opatrně do něj nakoukla. Nebyla si jistá, jestli chce vidět, co v něm vůbec je. Nechtěla se zase začít zabývat otázkami, které ji pronásledovali do jejích osmi let. Proč nás táta opustil? Proč tu není s námi? Proč nepřišel aspoň na moje narozeniny? A teď, když už se s tím vším srovnala, má o tom zase začít přemýšlet? Zvědavost byla ale silnější a Alex vysypala obsah pytlíčku do své ruky. Pozorně si věc prohlížela. Cosi se zlatě třpytilo v její dlani. „Řetízek?“ řekla Alex a podívala se na matku. Ta jen přikývla. Alexandra si začala řetízek více prohlížet. Na zlatém řetízku vysel přívěšek. Byl rovněž zlatý, ale uprostřed ze leskl tmavě zelený kamínek.
„Děkuju,“ Alexandra se na matku ani nepodívala a pak se otočila a vydala se do svého pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel, když uviděl smutný výraz v Alexině obličeji.
„Podívej se… ten je od táty,“ řekla a hodila po Danielovi řetízek. Daniel i Erika vypadali nechápavě.
„On tady byl? Přišel za tebou?“ ptala se Erika.
„Byl… ale před dvanácti lety. Tohle mi měla máma dát dneska. Nechápu proč…“ Alexandra teď hleděla do prázdna. Nevěděla, co má dělat. Vzpomínky na tátu, i když hodně matné se jí náhle míhaly před očima. Cítila jeho ruce, když ji jako malou nesly do postýlky. Slyšela ukolébavku, jenž jí zpíval před spaním. A pak si už jen vzpomněla na matčin ztrápený obličej, když se na tátu vždy vyptávala, ale Izabela jí nechtěla nic říct.
„… nebo třeba ne…“ říkala zrovna Erika, když se Alex konečně přinutila vrátit do reality.
„Co třeba ne?“ zeptala se Alex.
„Ty si nás neposlouchala, že ne?“ uchechtla se Erika. Alexandra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíme, proč si ten řetízek měla dostat až dneska,“ vysvětlila Erika. Alexandra si teď všimla, že teď zlatý řetízek nemá Daniel, ale právě Erika. Ta si ho bedlivě prohlížela.
„Ten kamínek je zvláštní,“ podotkla.
„Já už si ten řetízek radši vezmu,“ vykročila Alex směrem k Erice, ale než stačila cokoliv udělat, Erika zmáčkla kamínek a řetízek začal blikat. Blikání bylo stále silnější a pořád v menších a menších intervalech. Všichni tři na sebe vyděšeně koukali. Když byla záře z přívěšku tak silná, že byla celá místnost pohlcena světlem, Alexandra si zakryla oči rukou. Po chvíli cítila, jak se její nohy jakoby zvedly do výšky. Už pod nohama necítila koberec a světlo zřejmě taky ustalo. Začala přemýšlet, co se to vlastně děje. Chtěla si sundat ruku z očí, podívat se, co se stalo, ale neodvážila se. Najednou s ní něco mrštilo prudce na zem. Při dopadu se praštila loktem o něco tvrdého a cítila, že se její nohy o cosi poškrábaly. Teď už oči otevřela. To, co viděla ji ovšem vyvedlo z míry natolik, že je zase prudce zavřela. Pak několikrát zamrkala a pak si začala pomalu prohlížet místo, kde se právě ocitla. Všimla si, že vedle její ruky je pařez. O něj se zřejmě praštila. Pak se podívala k nohám – bylo tam trní. Když se z něj vymotala, postavila se na nohy a začala očima prozkoumávat širší okolí. Byla uprostřed lesní louky. Kolem byl les, nádherný. Byl hezčí než kdejaký les, který předtím viděla. Neblíže k ní byly smrky, opodál pak další jehličnaté stromy a až úplně vzadu bylo vidět jen málo listnatých. Les svítil nádhernou zelenou barvou, byl čistý. Nikde se neválely stromy poražené vichřicí, nikde nebylo ani památky po odpadcích, jak byla Alexandra zvyklá. Když si doprohlédla les, vzpomněla si na Eriku a Daniela. Kde asi jsou? Napadlo ji a začala zběsile běhat po louce.
„Au,“ ozvalo se jí pod nohama.
„Promiň,“ řekla soucitně a zvedla nohu z Danielovi dlaně. Pak mu pomohla na nohy.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel a tak, jako předtím Alexandra, se začal rozhlížet kolem.
„Sněženka?“ zarazil se a ukázal směrem k lesu. Bílá kočka tam kličkovala mezi stromy.
„Co tu dělá?“ zeptala se Alexandra a pomalu vyšla kočce naproti.
„A co tady děláme my?“ podotknul Daniel.
„To netušim… ale my všichni jsme přece byli v u mě …Sněženka ne …“
„Alex, ty si byla asi vážně hodně mimo, že?“ zasmál se Daniel. „Erika si přece vzala Sněženku sebou.“ Alexandra se na něj jen nevěřícně podívala. Chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale v tom uslyšeli Eriku.
„Hej, víte někdo, kde sme?!“ křičela už z dálky. Potom doběhla Sněženku a vzala jí do náručí.
„Možná nám to řeknou támhle,“ řekla Alexandra a ukázala na jakýsi starý dřevěný dům, kterého si všimla až teď. Všichni tři se k němu pomalu vydali.
Žádné komentáře:
Okomentovat