sobota 28. května 2011
Alexandra T. - 3. kapitola
Sněženka seděla před kovovou klecí a sledovala každý pohyb tvora uvnitř. Bílá holubice se snažila dostat od kočky co možná nejdál a každou chvíli zběsile zamávala křídly. Obě si byly velmi podobné svou čistě bílou barvou, ale z koččina postoje vyzařovala elegance a trpělivost, kdežto z holubice jenom strach, úzkost a jakási bolest. Kočka začala vytahovat drápky. Holubice si toho nevšímala a dál se snažila namáčknout na mříže, aby na ni Sněženka nedosáhla. Kočka téměř neslyšně zasyčela. Holubice strnula. Kočka se přichystala ke skoku.
„Tak tady seš,“ objevila se náhle za kočkou Erika. „Myslela sem si, že si snad utekla,“ řekla a popadla kočku do náručí. Ta se chvilku bránila, ale potom boj vzdala. Nesnášela svojí paničku už předtím. Ale teď ji nesnášela už dvojnásob. Zaťala drápky do její ruky, ale ona si toho zřejmě ani nevšimla. Nebo si toho nechtěla všimnout.
Zanedlouho se do místnosti přiřítil také Daniel a po něm sešla po schodech Alexandra i pan Rowen. Byli v předsíni a zřejmě také v obývacím pokoji zároveň. Alexandra se s otcem a Danielem zastavila hned pod schody, zatímco Erika stála se Sněženkou vedle vstupních dveří. Po její levici se v kleci stále ještě krčila vyplašená bílá holubice.
„Ale ne,“ řekl pan Rowen a vydal se směrem k ní.
„Co se děje?“ zeptala se Erika a udělala dva kroky stranou.
„Tu kočku si líp hlídej. O tuhle holubici nesmíme přijít.“
„Proč?“ nechápala Erika. Muž však už nic neřekl, a tak to nechala plavat.
„Něco vám ukážu,“ ozval se muž po chvíli. Nalil holubici trošku vody do misky a pak se otočil k nim. Všechny čtyři páry očí se upíraly na něj – dokonce i ty Sněženčiny. Chvilku čekal, jestli někdo z nich ještě něco neřekne, ale když ticho pokračovalo, řekl: „Pojďte za mnou.“ Přešel na druhou stranu místnosti ke komodě, kde předtím Alexandra našla svíčku a zápalky. Otevřel jeden šuplík a začal se v něm zuřivě přehrabovat.
„Tady to je,“ řekl , když to něco našel. Byl to zřejmě prstýnek s průhledným kamínkem, ale Alexandra si tím nemohla být úplně jistá, protože tam tak dobře neviděla. Když se ale muž opět otočil směrem k nim, už si tím byla stoprocentně jistá. Muž si prsten nasadil na prsteníček pravé ruky, zmáčkl ten průhledný kamínek a pak udělal krok vpravo. Děti čekaly, že se po zmáčknutí kamínku třeba něco stane a rozhlížely se kolem, aby jim něco neuteklo. Nic se však nedělo. Pan Rowen otevřel velkou skříň, která stála hned vedle komody. Odsunul nějaké kabáty a vyházel ze skříně pár hadrů. Děti ho jen pozorovaly a ani nedutaly. Když muž skončil, vlezl do skříně, pokynul jim, aby šli za ním a pak zmizel. Všichni tři se na sebe podívali.
„Asi pudu první, že jo?“ ozvala se po chvíli Erika a pak i s kočkou přešla ke skříni. Nejprve nahlédla dovnitř a pak udělala přesně to, co před ní pan Rowen.
„Tak asi taky pudem, ne?“ řekl Daniel a s Alexandrou za zády se také vydal ke skříni. Oba zároveň do skříně nahlédli. Chyběl zadní díl skříně. Místo něj tam bylo jen prázdno. Daniel vlezl do dovnitř a potom se vydal do onoho prázdna. Alexandra šla těsně za ním. Po pár krocích se oba objevili v jakési dlouhé neosvětlené chodbě.
„Vrátím to zpátky,“ řekl pan Rowen, kterého si Alexandra pro tmu nejprve vůbec nevšimla. Vrátil se zpátky ke skříni a začal do ní nahrnovat hadry. Potom kabáty rozložil po celé délce skříně a zadní část přikryl prknem. Teď už v chodbě nebylo vůbec žádné světlo. Muž ale na stěně nahmatal pochodeň a zapálil ji. Chodba se zalila světlem. Celý tunel byl jen samá hlína – pod nohama, nad hlavou i vedle sebe ji mohli vidět. Vypadalo to, že tunel někdo v zemi vykopal jenom pomocí lopaty a holých rukou.
Vydali se jím dál. Pan Rowen šel s pochodní úplně vpředu, těsně za ním šla se zdviženou hlavou Erika nesoucí Sněženku, za ní potom klidně šla Alexandra a úplně vzadu cupital udivený Daniel. Šli už docela dlouho. Alexandře se zdálo, že se chodba dokonce pozvolna svažuje. Šli stále níž a níž. Když už Alexandru začínaly bolet nohy, najednou si všimla, že několik metrů před nimi něco září. Zatajila dech. To světlo bylo něčím zvláštní, nějak zajímavé. Ta záře byla ještě čistší, než čerstvě napadlý sníh. Byla to jemná záře, ale přesto výrazná. Okouzlila ji.
„Už jsme skoro tady,“ pronesl pan Rowen a jeho hlas se po dlouhém tichu zdál o tolik hlasitější. Alexandra se skoro lekla. Ušli už jen pár kroků. Pak se ocitli ve středu té nádherné záře. Pan Rowen obcházel kolem a hledal na stěnách zavěšené další pochodně. Všechny je zapálil, takže teď tu bylo dokonalé osvětlení. Záře se zdála být slabší, než předtím ve tmě. Alexandra se začala rozhlížet po zdroji toho záření. Přímo uprostřed podzemní místnosti se nacházel vysoký, ale hubený kamenný stolek. A na něm byl položený… krystal?Alexandra si v duchu připomněla otcova slova v jeho domě, po tom, když se Erika ptala, jestli se dají schopnosti také odebírat. Pokud máš takový speciální krystal, jde to. My tady jeden máme. Mohl to být právě tenhle krystal?
„Teď budeme muset počkat,“ řekl pan Rowen. Všichni nějakou dobu stáli a přešlapovali na místě. Erika položila Sněženku na zem. Ta ihned, jak zjistila, že je volná, rychle odťapkala daleko od Eriky.
Najednou všichni něco uslyšeli. Alexandra si teprve teď všimla, že z místnosti nevede jenom chodba, kterou přišli. Ale že odsud vedou celkem čtyři. A z jedné z nich se cosi ozývalo. Nejprve jenom kroky. Pak i tiché hlasy. A dokonce smích. Dětský smích. Alexandra se podívala po Danielovi, který se krčil u hliněné zdi. Když však zachytil Alexin pohled, udělal krok dopředu a snažil se tvářit vyrovnaně.
„Už jdou,“ podotkl pan Rowen. Alexiny oči se zaměřily na chodbu přímo proti ní. Zvuky vycházející z téhle chodby stále sílily. Pak se z ní vynořila žena. Měla dlouhé blond vlasy, jen tak narychlo stažené do culíku. A byla poměrně dost vysoká.
„Děje se něco?“ otočila se na pana Rowena a v očích měla strach, jak si Alexandra všimla.
„V pořádku Gábi, nic se nestalo. Jenom od vás něco potřebuju, ale řeknu vám to až všem dohromady,“ odpověděl pan Rowen klidně. Žena se snažila zklidnit dech. Zřejmě předtím běžela.
Za malou chvilku se za ní objevily další čtyři postavy, očividně klidnější a až na jednu z nich také menší. Alexandra si uvědomila, že je to zřejmě rodina – všichni si byli až nápadně podobní. Téměř všichni měli blonďaté vlasy a velmi podobné rysy v obličeji.
Žena teď zacouvala zpátky mezi ně a zavěsila se (zřejmě) do svého manžela, který byl jako jediný vyšší než ona, i když byl rozdíl nepatrný. Vlasy měl o něco tmavší, ale ne o moc. Zbytek rodiny tvořily už jen dívky – nejmenší z nich měla vlasy nádherně zlaté a dlouhé až po zadek a dokonale vlnité. Takhle nějak si Alexandra představovala princeznu. Dívenka byla také velmi roztomilá a nyní její zrak upoutala Sněženka, na kterou se zářivě usmívala a tiše ji volala k sobě.
Druhá z dívek byla o něco větší a určitě také starší. Její vlasy nebyly už tak nádherně zářivé a ani zdaleka ne tak dlouhé, přesto jí její blonďatá hříva sahala až do půli zad. Ve vlasech měla jemnou zelenou čelenku.
Poslední z rodiny vypadala, že mezi ně skoro ani nepatří. Její barva vlasů se ani zdaleka nepodobala blonďaté a na rozdíl od ostatních členů rodiny vypadala smutně, vystrašeně a zarmouceně. Každou chvilku si upravovala drdol ze svých kaštanových vlasů a jak se zdálo, téměř ani nevnímala dění v místnosti.
„Co je to za děti?“ zeptala se najednou žena, která si jich předtím zřejmě nevšimla.
„Moje dcera a její přátelé,“ odpověděl pan Rowen a ukázal na Alex.
„Tvoje dcera? Neříkal jsi, že je ve světě lidí?“
„Ano, ale právě dneska jí bylo čtrnáct, takže mohla použít přívěšek a dostat se k nám. Jenže teď bude asi trochu problém je dostat zpátky…“
„No, mohl bys nás představit, co ty na to?“ ozval se po chvíli ticha muž vesele.
„Proč ne?“ řekl pan Rowen a udělal pár kroků směrem k rodině. Děti ho následovaly. Chvíli přemýšlel, koho má vlastně komu představit jako prvního, ale pak se vykašlal na etiketu a začal.
„Tohle jsou Kalifovi,“ představil nejprve rodinu. „Gábina,“ ukázal na ženu, „Kryštof,“ ukázal nyní na muže, který na ně lehce mávnul. „A tohle jsou Liliana,“ ukázal na malou princeznu, „Adriana,“ prostřední z dívek jim věnovala úsměv, „a Beáta,“ vyslovení jejího jména zřejmě vrátilo Beátu do přítomnosti, a tak věnovala všem zkoumavý pohled. „No a tohle je moje dcera. Alexandra,“ ukázal na Alex a ta začala všem ihned podávat ruce a znovu se jim sama tiše představovala. „Její kamarádka Erika,“ představil černovlasou dívku, která se na ně na všechny jen usmála a z místa, kde stála, jim jen mávla na pozdrav. „No a Daniel,“ ukázal na Daniela a ten se ihned chopil Alexandřina příkladu a celou rodinu taky postupně obešel.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se potom pan Rowen. „Už tu dávno měli být.“
„Snad jsou v pořádku,“ podotkla žena. Pak notnou chvíli všichni mlčeli.
„Omlouváme se za zpoždění, ale vařila jsem oběd,“ ozvala se najednou žena, která přišla jedním z dalších tunelů, zavěšená do jakéhosi hnědovlasého muže. Sama žena měla vlasy také hnědé, ale o moc tmavší, až Alexandra musela chvilku přemýšlet, jestli nejsou spíše černé. Pak si všimla, že oba dva jsou poměrně dost mladí – mohlo jim být jen něco málo přes dvacet.
„To jsou Altarovi,“ řekl pan Rowen tiše k dětem. „Petr a Eva,“ dodal a pak pronásledován dětmi vykročil směrem k dvojici. Rychle jim představil všechny tři děti a když s představováním skončil, vrátil se ke kamennému stolku s krystalem.
„Doufám, že Rayovi dorazí brzy,“ řekl pan Rowen na úvod, pak se zhluboka nadechl a začal mluvit ke všem v místnosti.
„Zavolal jsem vás sem, protože bych od vás potřeboval pomoc. Jak víte, moje dcera a její přátelé sem přišli z říše lidí a v současné době je tohle místo dost nebezpečné pro někoho bez schopností a bez jakékoliv možnosti obrany. Chtěl bych, aby se vrátili zpátky domů, ale jak všichni víte, existuje jen jeden způsob.“ Všichni přikyvovali a v obličejích žen se objevil náhlý strach vystřídaný pochopením a odhodláním.
„Pomůžeme ti,“ ozvala se jedna z žen, zřejmě paní Kalifová, jestli si to Alexandra dobře pamatovala.
„Děkuju. Myslím, že nebližší cestovní místo je…“ Už ale nestačil doříct kde, protože se v poslední chodbě objevil někdo další. Beze slova přišli, omluvně se podívali na pana Rowena a chvíli mlčeli. Alexandra si je začala prohlížet. Žena byla velmi malá a měla krátce střižené černé vlasy. Muž byl o hodně vyšší než ona a vlasy měl hnědé a vlnité. A jejich syn…
„Ach,“ uslyšela za sebou Alexandra tiché Eričino vzdychnutí. A kupodivu s ní teď cítila. Ten kluk byl snad nejhezčí, jakého kdy Alex viděla. Tak nádherně černá barva vlasů, tak dokonalé rysy, jako by byly vytesané anděly do mramoru. A ty oči. Proboha, může mít někdo vůbec fialové oči? Zamyslela se Alexandra. Ale evidentně je někdo mít mohl. A ten někdo stál jen několik kroků od Alexandry, zářivě se usmíval a nehorázně mu to slušelo.
Alexandra si všimla, že Erika udělala několik kroků dopředu, a tak aby nezůstala pozadu, taky se o pár kroků přiblížila. Přitom nespouštěla z kluka oči. Když se ovšem jeho fialové oči stočily směrem, kde stála Alex, rychle uhnula pohledem. Přitom si všimla Daniela, který smutně stál v rohu.
„…možná zítra. Ale spíš by bylo lepší trochu počkat,“ uslyšela Alexandra hlas svého otce, když se konečně vrátila do reality.
„Musíš si uvědomit, že nemáme schopnosti. Bude to chtít nějaký plán,“ vložil se do Alexandrova monologu pan Kalif.
„Určitě,“ přitakal pan Rowen.
„Můžeme vzít děti. Ty ještě schopnosti mají,“ ozval se pan Altar a všechny oči se stočily k němu.
„Nemůžeme do toho zatahovat děti,“ prohlásila jeho žena.
„A proč ne? Můžou nám docela dost pomoct.“
„Má pravdu,“ ozval se pan Kalif a ignoroval ustrašený pohled své ženy. „Ale pokud s námi půjdou, budeme muset všechny strážce zabít, protože kdyby se o dětech dozvěděli…“
„Já vím, já vím,“ pan Rowen vypadal, že se snaží přemýšlet. Přijít na nějakou variantu, která by neobnášela zabíjení.
„Nebo tady můžeme zůstat,“ odvětila Erika a Alexandra by přísahala, že se přitom podívala na toho kluka.
„To nejde!“ vykřikl pan Rowen, až se všichni lekli.
„Ale proč?“ nedala se odbít Erika.
„Vy nevíte, co se tu teď děje, nevíte, jak jsou Epimejové nebezpeční. Nemáte žádné schopnosti a nemáte o životě tady ani tušení,“ rozčílil se pan Rowen. Alexandra ale poznala, že za jeho rozčilením se skrývá spíše strach. Bylo by možné, že se bojí o ni?
„Tak nám to vysvětlete, co je tady tak hrozného,“ dala si Erika ruce v bok.
„Vůbec nic, až na to, že Epimejové denně zabijou desítky našich lidí, že nám skoro nic nedovolí, že musíme téměř denně snášet domovní prohlídky a vždycky rychle schovat věci, kvůli kterým by nás mohli zabít nebo uvěznit. Tohle není život pro vás, tohle je peklo, které neskončí, dokud někdo nezabije královnu Epimejů. Jenže nikdo se do Bolue nedostane živý, takže je to beznadějné.“ Panu Rowenovi se zlomil hlas.
„Co je to Bolue?“ zeptala se Erika.
„Palác Epimejů. Je to jejich sídlo, odkud vládnou,“ ozval se ten kluk. Všechny oči se teď koukaly na něj. Tedy krom těch pana Rowena, Daniela a jedné z dívek. Alexandra přemýšlela nad jménem. Beáta. Vzpomněla si. Ale proč vypadá ještě více napjatě při slovech toho kluka? Tady něco nehrálo, i když Alexandra přesně nevěděla co.
„Děkuju,“ řekla Erika a věnovala klukovi ten nejkrásnější úsměv, jaký dovedla. Ten však už koukal jiným směrem.
„Možná by tu vážně mohli zůstat.“
„To přece…to ne…to nejde,“ protestoval pan Rowen a hledal, kdo to vlastně řekl.
„Tak aspoň pár dní, než přijdeme na nějaký účinný plán,“ přidala se do hovoru paní Kalifová.
„Pár dní…“ říkal si pan Rowen spíše pro sebe.
„Nic se jim nestane. Podívej se na naše děti. Všechny jsou v pořádku,“ pokračovala paní Kalifová.
„Jenže mají schopnosti, Gábi. Oni se můžou při nejhorším nějak bránit.“
„Zatím to ještě nepotřebovaly a doufám, že ani nebudou. Já vím, že svojí dceru chceš chránit, Alexi. Ale když bychom se teď vydali k cestovnímu místu, ohrozili bysme všechny – naše děti, nás i tvoji dceru.“
„Má pravdu,“ přidala se ta malá žena s černými vlasy.
„No, takže tu zůstaneme, ne?“ ozvala se Erika znovu. Alexandře problesklo hlavou, že mohla ještě aspoň chvilku počkat, než si to její otec pořádně promyslí. Ale Erika prostě nebyla člověk, co by chtěl čekat.
„Tohle není fér,“ podíval se po Alex. „Neměl jsem ti ten řetízek u matky vůbec nechávat. Jestli se ti tady něco stane, nikdy si to neodpustím…“ Pak bylo chvilku ticho. „Dobře, zůstanete chvilku tady, než vymyslíme, jak vás co nejsnadněji dostat odsud,“ řekl poraženě a pak se podíval po všech v místnosti. V jejich očích uviděl souhlas.
„Ještě jsme nebyli představeni,“ ozval se najednou muž z oné pozdě příchozí rodiny. Všichni už se měli k k odchodu, ale mužův hlas na chvilku všechny pozdržel.
„Kdo pozdě chodí, sám sobě…“
„Ano, já vím, škodí,“ doplnil slova pana Kalifa ten muž.
„No vidíš, takže máš už smůlu, ne?“ zasmál se pan Kalif.
„No, ale zase lepší pozdě, než vůbec. Já sem Erika,“ představila se a zamířila ihned k Radimovi. Podala mu ruku a když ji stiskl, držela ji možná o něco déle, než bylo třeba.
„Radim. Radim Ray,“ představil se kluk a Alexandra si snažila jeho jméno zapamatovat s větším úsilím, než u kohokoliv jiného. „Moji rodiče. Patricie a Herbert,“ představil pak zbytek své rodiny.
„No ale pro přátele jsem spíš Hery,“ vložil se do synovi řeči pan Ray a podal ruku Erice, pak Alexandře a nakonec Danielovi, který se držel několik kroků za oběma dívkami.
„No a tohle jsou Daniel a Alexandra,“ ujala se opět slova Erika a kroutila se před Radimem, až se za ni Alexandra styděla.
„Umíme se představit sami,“ sykl Daniel a hodil vražedný pohled po Erice. Potom podal ruku Radimovi a pečlivě si ho měřil pohledem. Radim mu ovšem nevěnoval moc pozornosti a spíše se zaměřoval na Eriku, která se nepřestávala usmívat a Alexandra si uvědomila, že nemá daleko ke svému obvyklému žvatlání blbostí, které vždycky vedlo k naprostému znechucení jejího cíle – což v tomto případě byl Radim.
„Půjdeme, ne?“ navrhla Alexandra a už táhla Eriku za rukáv směrem k chodbě, kterou přišli. Ještě ale neudělaly ani dva kroky, když se z jedné z chodeb něco ozvalo. Zvuky byly tak zvláštní a tak děsivé a zároveň tak trochu vtipné. Alexandře to připomínalo funění divokého prasete. Ale co by tady dělalo divoké prase? Čím více se kroky přibližovaly, tím více se Alexandře rozléval strach tělem. Dýchání se jí zrychlilo a tep stejně tak. Chytla se pevně Eričiny ruky, ale když uviděla Radimův pohled směřující k nim, ihned se jí pustila a nasadila nebojácný výraz.
Všichni v místnosti byli ticho a očekávali, co sem chodbou přijde. Zvuky se stále přibližovaly a nyní byl chrapot a funění slyšet blíže a zřetelněji. Nemohou to být ti Epimejové? Napadlo Alexandru na chvíli. Ale pak už přestala myslet. Jakýsi stín se objevil na kraji chodby. Alexandra zatajila dech a čekala, co přijde.
Alexandra T. - 2. kapitola
Všem běžely hlavou ty stejné myšlenky. Kde to jsme? Jak jsme se tady ocitli a dostaneme se ještě vůbec odsud? A kdo vlastně žije v tom domě? Co když tam nikdo nebude? Koho se pak zeptáme? Nikdo ovšem tyhle otázky nevyslovoval nahlas. Všichni šli mlčky směrem ke starému domu. Báli se, co uvnitř najdou. Mohl se tam skrývat kdokoliv – šílenec, zloděj, možná dokonce vrah. Co by se s nimi potom stalo? Dokázali by se tomu člověku ubránit? To nevěděli. Ale museli jít k tomu domu, jinou možnost neměli. Museli zjistit, kde jsou. Pomalu došli k dřevěnému plotu, postavenému kolem domu. Nedělalo jim vůbec žádný problém nízký a napůl rozpadlý plot překročit. Za plotem Erika položila Sněženku na zem. Ta ihned naježila srst a upírala pohled na domovní dveře.
„To nevypadá dobře,“ pronesla Alexandra a hodila ustrašený pohled na Eriku. Ta jen zavrtěla hlavou, vzala bránící se Sněženku opět do náručí a pak vykročila ke dveřím. Dveře byly snad nejzachovalejší část domu. Byly sice také ze dřeva, stejně jako celý dům, ale na rozdíl od zbytku domu na nich nebyl znát zub času, ani vlhkost prostupující celým domem. Jediná vada na kráse spočívala ve třech dlouhých škrábancích, táhnoucích se od shora až dolů.
„Mám zaklepat?“ Erika se zarazila těsně před dveřmi a žádala radu od svých přátel. Odpovědí jí bylo mlčení.
„Beru to jakou souhlas.“ Zhluboka se nadechla a potom jemně zaklepala na dveře. Čekala. Uvnitř bylo ticho.
„Třeba tam nikdo není,“ napadlo Alexandru. Daniel jen mlčel a prohlížel si dům, po němž lezl všemožný hmyz.
„Ne, určitě tam někdo je,“ protestovala Erika. Znovu zaklapala, teď už o něco hlučněji, až se jí kočka, kterou držela v rukou, snažila vytrhnout. Zase nic. Erika naštvaně zaťala zuby, potom chytla za kliku a stiskla ji. Nebylo zamčeno. Za sebou slyšela zalapání po dechu, když pomalu otevírala dveře. Alexandra. Pomyslela si a obrátila oči v sloup. Fascinoval jí strach její nejlepší přítelkyně.
„Vidíš tam někoho?“ ozval se Daniel. Erika ho mávnutím ruky umlčela. Pak položila Sněženku před dveře a sama do nich vstoupila. Udělala krok. Pak ještě jeden a pak se otočila čelem k přátelům.
„Ne, nikoho tu nevidim. Nikdo tu není. Můžete sem klidně v klidu jít…“ Najednou se ale zabouchly dveře. Sněženka od nich odskočila s rychlostí blesku a znovu naježila srst. Alexandra zaječela a chytla se Danielovi ruky. Ten jen vyděšeně zíral na zavřené dveře.
Všude bylo ticho. Nikdo z nich ani nedýchal a Alexandra zarývala svoje nehty stále více a více do Danielovi ruky. Ten si toho ale ani nevšímal. Máme se tam jít podívat? Opakovali si v duchu. Ani jeden z nich neměl zrovna moc odvahy a ani jeden se ještě pořádně nevzpamatoval z toho, kde jsou. Nakonec se odvážnější z nich vydal ke dveřím.
„Nechoď tam, Alex,“ ozval se Daniel. Jeho strach o sebe a o Alexandru byl mnohonásobně větší než o Eriku. Ale Alexandra jen mávla rukou, překročila Sněženku a chytla kliku. Chvilku ji jen tak držela, ale potom se odhodlala, stiskla ji a začala otevírat dveře. Strach ji kupodivu začínal opouštět. V duchu si stále opakovala byl to jen vítr… byl to jen vítr.. uvnitř je jenom Erika… nikdo jinej… Pak otevřela dveře dokořán a vkročila do místnosti. Rozhlédla se po ní, ale nikoho neviděla. Chtěla se otočit na Daniela a zavolat ho k sobě. Ten už ale stál přímo za jejími zády. Alexandra se ho lekla, ale tentokrát výkřik potlačila.
„Kam zmizela?“ zeptal se Daniel hned potom, co vpustil do domu Sněženku a zavřel za ní dveře.
„To bych taky ráda věděla,“ odpověděla Alexandra a začala se rozhlížet, jestli neuvidí nějaké dveře, co by vedly do další místnosti. Uviděla jedny úplně vzadu v rohu. Aniž cokoliv řekla, vydala se k nim. Danielovy oči ji sledovaly. Ona se k němu ale ani neotočila. Když došla ke dveřím, tentokrát bez jakéhokoliv zaváhání vzala za kliku. Když dveře otevřela naskytl se jí pohled na několik poliček s knihami, které byly přímo naproti dveřím. Chtěla dveře otevřít ještě víc, ale nešlo to – něco bylo za dveřmi. Strach jí opět projel celým tělem. Ruka se jí roztřásla a ona na chvíli zaváhala. Potom udělala krok dopředu a opatrně nahlédla za dveře.
„Už mi asi vážně hrabe,“ zasmála se, když za dveřmi uviděla postel. Dál už v místnosti nic nebylo.
„Alex pojď sem!“ Alexandra zaregistrovala Danielovo volání a rychle vyběhla z malého pokojíku. Daniela ale nikde neviděla.
„Tady nahoře,“ zavolal na ní Daniel znovu. Až teď si Alexandra všimla, že se v místnosti nacházejí taky schody. Na nich právě Daniel stál a gestem volal Alexandru k sobě.
„Co je tam nahoře?“ zeptala se nejdříve.
„Ještě nevim, Je tu dost tma. Nemáš baterku?“ Alexandra jenom zavrtěla hlavou. „Myslel sem si to,“ řekl a stoupal po schodech zase nahoru. Alexandra už chtěla jít za ním, když si všimla, že na malé komodě vzadu v místnosti leží svíčka a kousek od ní zápalky. Neváhala ni chvíli a obojí popadla. Pak vyběhla za Danielem.
„Potichu,“ zarazil Alexandru Daniel, když do něj vší rychlostí vrazila a upustila přitom svíčku na zem. Opravdu tu byla tma.
„Promiň,“ zašeptala a sbírala svíčku ze země. Už si ani nepřipadala jako v cizím domě. Přišlo jí, jako by to byl dům nějakého jejího známého. Prostě se v něm jen tak procházela bez obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby je tu někdo našel. Teď si ale znovu uvědomila ono nebezpečí a tak se snažila chovat co nejtišeji.
„Našla sem svíčku,“ řekla tak tiše, že to Daniel pomalu ani nepostřehl.
„A oheň?“
„Mám zápalky,“ řekla a ušklíbla se, i když to Daniel nemohl vidět. Potom vyndala z krabičky jednu zápalku, pak nahmatala na svíčce knot a snažila se ho zapálit.
„Au,“ vzlykla potichu, když se o zápalku spálila.
„Puč mi to,“ řekl Daniel a vzal si od Alex zápalky i svíčku. Hned na první pokus se mu svíčku podařilo zapálit. Světlo z plamínku osvítilo část místnosti, ve které se právě nacházeli. Oba se rozhlédli. Místnost nebyla moc velká a byla téměř prázdná. Po své levé ruce rozeznávali jen siluetu jakési skříně. Vedle ní se ale nacházeli ještě dveře, zpod kterých se do místnosti dralo slabé světlo. Daniel i Alex se na sebe podívali. Pak se Alex odhodlala a vydala se ke dveřím. Daniel ji ale odstrčil a stoupl si před ni. Potom dveře otevřel. Světlo, které do místnosti vnikalo okny ho téměř oslepilo. Několikrát zamrkal a když se mu obraz zostřil, rozhlédl se. Proti dveřím stál stůl, od kterého ho sledovaly dva páry očí. Jedny byly modré a druhé zelené.
„Eriko?“ Daniel se podíval na dívku, jež seděla u stolu proti jakémusi muži a v ruce držela hrníček. Pravděpodobně s čajem.
„Ahoj Danieli,“ Erika po něm hodila nevinný úsměv.
„Co tady děláš?“ Daniel vůbec nevnímal muže, který se ale náhle zvedl ze židle a pomalu šel k němu. Daniel o krok ucouvl a vrazil přitom do Alexandry, která stála hned za ním.
„Co ste zač?“ vypadlo z Daniela, ale nepodíval se při tom muži do očí.
„Jmenuju se Alexandr Rowen. A omlouvám se, že jsem vás tak vyděsil. Vaše kamarádka mi řekla až teď, že jste před domem. Zrovna jsem chtěl jít za vámi, abyste se tady o Eriku nebáli,“ kývl směrem ke stolu. Potom podal Danielovi ruku. Ten chvíli váhal, ale potom nabízenou ruku stiskl.
„Já sem Daniel,“ řekl jenom a stále se díval spíše do země.
„A tady ta slečna za tebou?“ zeptal se muž a obrátil zrak k Alexandře. Ta se na muže podívala. Měl stejně blonďaté vlasy jako ona. Možná trochu tmavší a určitě o dost kratší. oči měl taky modré. Ta podoba byla zvláštní. Skoro jako by se dívala do zrcadla tak za dvacet (možná víc) let. A samozřejmě by taky musela být muž, aby podoba byla dokonalejší.
„Já sem Alexandra,“ řekla plaše, trošku poodstrčila Daniela a stoupla si vedle něj. Muž se na ni usmál a pak jí podal ruku stejně jako předtím Danielovi. Alexandra ji přijala.
„Těší mě,“ řekla.
„Mě také těší,“ řekl muž a potom pustil Alexinu ruku. Chvilku tam všichni stáli a jenom se dívali jeden na druhého. Potom muž promluvil.
„Neposadíte se?“ řekl a ukázal ke stolu. Ještě dvě židle byly volné. K jedné váhavými kroky šel pomalu Daniel a posadil se na ni. Židle vedle něj zůstala prázdná. Alexandra ještě pořád stála ve dveřích. Podoba mezi ní a tím mužem ji ohromovala stále víc a víc. I když věděla, že to není zrovna slušné, neustále na muže zírala.
„No, myslím, že bych měl ještě pro jednu židli skočit,“ řekl náhle muž, proklouzl kolem Alexandry a vyšel z pokoje.
„Zvláštní člověk,“ podotkla Erika a usrkla si trochu čaje z hrníčku.
„Proč si nám neřekla, že seš v pořádku? Když se ty dveře zabouchly, absolutně sme nevěděli, co se s tebou stalo,“ rozčílila se na kamarádku Alexandra. Daniel jen mlčky přikyvoval.
„No zezačátku sem tak úplně v pořádku nebyla…“
„Jak to myslíš?“ otočil se na ni Daniel.
„Jak sem vešla dovnitř, najednou se ty dveře zabouchly – což ste taky mohli vidět – a já sem si všimla tady Alexandra, který stál za dveřmi. Koukal se na mě docela vražedně, musim přiznat. V ruce držel nůž a prohlížel si mě. Když sem nic neřikala, beze slova mě popadl za loket a dovlekl po schodech sem.“
„Proč si třeba nekřičela nebo tak něco?“ skočila jí do řeči Alexandra, která se během jejího hovoru už přesunula na zbývající židli.
„Nebyl důvod,“ řekla prostě a usmála se. „Sice měl nůž, ale nevypadalo to, že by mi chtěl opravdu něco udělat. Když mě dovlekl sem, posadil mě na židli, namířil na mě nůž a začal se vyptávat kdo sem a co tu chci. Řekla sem, že sme prostě zabloudili a že hledáme cestu domů – napůl to pravda je,“ dodala ještě, když už viděla námitky v Alexiných očích.
„A co on na to?“ zeptala se Alex.
„Pomůže nám,“ když to dořekla, objevil se muž v pokoji a nesl si sebou židli. Alexandra se nemohla zbavit dojmu, že je celou dobu poslouchal.
„Jak ste se sem vůbec dostali?“ zeptal se muž, když se na přinesenou židli posadil.
„Pomocí…“
„..auta,“ rychle skočila Alexandra Danielovi do řeči. Vzápětí si však uvědomila, že větší blbost plácnout nemohla. Viděla Eričiny zorničky, které se rozšířily údivem a pak se zahleděly do stropu.
„Přijeli ste sem autem?“ zeptal se udiveně muž a díval se střídavě na Alex a Daniela.
„No vlastně rodiče nás odvezli autem na kraj lesa a my sme šli pořád hloubějc, až sme se ztratili…“ Alexandra se snažila zachránit situaci, ale bylo pozdě. Muž poznal, že mu lžou. Jenže mají mu říct pravdu? Nebude si myslet, že se všichni tři zbláznili?
„Teď mě všichni tři pozorně poslouchejte,“ řekl muž, naklonil se blíže ke stolu a ztišil hlas. „Nebudeme si tady vykládat nic o autech, letadlech, ponorkách nebo o kdovíčem ještě. Řekněte mi, jak ste se sem dostali, protože jinak vám nebudu moct nijak pomoct.“ Podívali se na sebe. Chvilku bylo ticho.
„Pomocí tohohle,“ řekla Alexandra a ukázala muži řetízek, který se jí houpal na krku. Až doteď si nevšimla, že ho má na sobě. Nevzpomínala si, že by si řetízek dávala na krk – pamatovala si ho jen v Eričiných rukou a pak už viděla jen světlo a pak už nic…
„Můžu?“ zeptal se muž a bral si od Alexandry řetízek, který si sundala z krku. Nejdříve se podíval na ten zvláštní zelený kamínek, ale potom přívěšek otočil a začal si ho prohlížet z druhé strany. Pak se pousmál, přikývl a vrátil přívěšek Alexandře. Ta jej strčila do kapsy.
„Odsud se nedostanete,“ řekl muž prostě. Všichni na něj vyvalili oči.
„To jako proč?“ Erika div neupustila hrníček na zem.
„Nejde to. Odsud vede jenom šest východů a všechny jsou hlídané. Odsud se nedostanete,“ zopakoval muž a pak se zadíval z okna.
„Šest východů? Hlídané? Co? Proč? Jak?“ Nechápala Erika a stoupla si. Pak se taky podívala z okna, aby zjistila, na co se muž dívá, ale nic zvláštního tam nespatřila.
„Prostě to nejde,“ řekl muž tónem, jakoby to už nechtěl řešit.
„Musí to jít. Alex, ten přívěšek,“ řekla a natáhla k Alexandře ruku. Ta jí podala řetízek. Erika zuřivě mačkala zelený kamínek na přívěšku, jako předtím v Alexině pokoji, ale nic se nedělo. Zuřivě jím mrštila do rohu.
„Nejde to,“ zopakoval muž, pak konečně přestal zírat z okna a podíval se na Eriku, která byla rudá vzteky.
„A mohl byste nám aspoň říct, proč to nejde?“ Erika se teď už musela držet kraje stolu, aby nevybouchla.
„Je to jednoduché. Tyhle přívěšky fungují jenom jako přeprava z vaší říše do naší – nazpátek to už nefunguje.“
„Z vaší do naší? Chcete říct, že sme v úplně jiné… říši?“ Poslední slovo vyslovila Alexandra pomalu a velice tiše.
„Ano, je to tak. Mezi říšemi se dá volně procházet. Když se ale chcete dostat sem, musíte mít právě tenhle přívěšek nebo nějaké schopnosti. Ale když se chcete dostat zpátky k vám, musíte najít takzvané cestovní místo, kde se nachází portál kterým můžete projít. Celkem je těch míst šest, ale teď sou všechna hlídaná.“
„Kdo je hlídá?“ zeptala se Alexandra.
„Epimejové.“
„Epi… kdo?“ zeptali se všichni tři najednou.
„Epimejové. Jsou něco jako lidé, ale v mnoha věcech se od nás liší. Jsou to původní obyvatelé téhle říše – naše rasa sem přišla až později. Před několika stovkami let.“
„V čem se liší?“ ptala se Alex dál.
„Na první pohled je poznáš podle modrých vlasů. Všichni je mají a ještě nepřišli na způsob, jak se té barvy zbavit.“
„Co třeba barva na vlasy, hmm?“ skočila mu do řeči Erika.
„Nech toho, prosimtě,“ umlčela ji Alex. „Proč maj modrý vlasy?“
„Je to součást kletby. Aby byli všude k rozeznání, aby se nemohli vydávat za někoho jiného a tedy jim bylo znemožněno udělat to, co udělali kdysi.“
„Co udělali?“
„Nikdo z nás to neví přesně. Sice se o tom píše v knihách, které mám dole v ložnici, ale bohužel jsou napsané řečí, které nikdo z nás nerozumí. Takže všechno, co o tom víme, známe jenom z vyprávění. Říká se, že ještě v době, kdy se po vaší zemi proháněli dinosauři, tady už Epimejové mezi sebou dávno vedli války o území a používali celkem složité zbraně. Roku 337 před Kristem se pak několik Epimejů lstí dostalo do královského paláce tehdejších vládců. Nevládli Epimejové – vládla rasa, která byla téměř celá vyhubena. Byli to také skoro lidé, ale měli schopnosti – schopnosti, jako máme dneska my. Jenže Epimejové, tehdy ještě s normálními vlasy, jejich palác napadli a téměř všechny je zabili. Ti, co se jim podařilo přežít, utekli do té vaší říše. Epimejové zajali královnu. A ta, těsně předtím než ji probodli dřevěným kopím, na ně seslala kletbu. Kletbu, která měla zabránit dalšímu krveprolévaní z jejich strany. Každý je měl na dálku poznat, aby se měl před nimi na pozoru – proto modré vlasy. Nikdy nesmějí být silnější než lidé – proto nemohou mít žádné schopnosti. A bude velmi jednoduché je zabít – stačí napsat jejich celé jméno jejich vlastní krví na kus papíru a spálit ho.“ Muž domluvil.
„Schopnosti?“ Tohle jediné nedávalo Alexandře na celém vypravování smysl.
„Ano, je to dar, který nám zůstal po našich předcích – po těch, kteří se tehdy zachránili útěkem z paláce.“
„Takže vy máte schopnosti? Jaké?“ zeptal se Daniel a v jeho hlasu bylo slyšet vzrušení.
„Měl jsem. Teď už nemám. Epimejové nám je všem vzali,“ povzdechl si muž.
„To de?“ podivila se Erika.
„Pokud máš takový speciální krystal, jde to. My tady jeden máme. Ale Epimejové bohužel taky. Pomocí krystalů se dají někomu schopnosti odebrat a někomu jinému je zase dát. Nebo je v krystalu uchovat. Naštěstí Epimejové schopnosti mít nemohou, takže se ty, které nám vzali, uložili v krystalu.“
„Stejně ničemu nerozumím,“ pronesl po chvilce ticha Daniel. Erika po něm hodila pohled typu „jak jinak“, ale Alexandra jen přikývla, protože z toho taky nebyla dvakrát moudrá.
„Čemu na tom nerozumíš?“ zeptala se Erika. „Prostě sme v nějaký cizí říši, kterou ovládaj nějaký modrovlasý magoři bez schopností. Domů se už asi nedostaneme a budeme tu muset, zůstat. Ještě nějaký otázky?“ Alexandra viděla, jak byla Erika vyvedená z rovnováhy. Ano, hrozně se chovala vždycky. Ale tohle bylo už i na ni moc. Dusila v sobě strach, to Alexandra poznala.
„Možná je to trochu přehnaný,“ snažil se trošku uvolnit atmosféru muž. „Slibuju, že vás dostaneme domů a že bude všechno v pořádku. Kousek odsud bydlí tři další rodiny, se kterými se už léta připravujeme na útok proti Epimejům – jsem si jistý, že mi pomohou dostat vás k portálu.“
„Děkujeme,“ řekla Alexandra vděčně, pak ji něco napadlo. „Proč nám vlastně chcete pomoct? Vůbec nás neznáte.“ Viděla, jak se muži cosi blýsklo v očích.
„Já vás znám, Alexandro. Nebo spíš znám jen tebe.“
„Znáte mě? Ale já vás vůbec neznám.“ Alexandře se objevil v očích strach. Muž si toho zřejmě všiml.
„Nemusíš se mě bát. Znám tebe, znám tvojí matku, znám vaše známé a přátele…“ Alexandra začala přemýšlet. Něco ji napadlo, ale rychle tu myšlenku zahnala. Není to pravda, opakovala si.
„Asi si mě nemůžeš pamatovat. Byly ti dva roky, když si mě viděla naposledy. Pak sem musel odejít…“ Dál už nemusel nic říkat. Alexandře to všechno zapadlo do sebe jako skládačka.
„Proč jste musel odejít?“ zeptala se.
„Potřebovali mě tady. A pak už jsem se nemohl vrátit zpátky…“ Chtěl vyprávět dál, ale Alexandra ho nenechala mluvit. Na jazyku ji pálilo ještě spoustu otázek.
„Proč jsem dostala ten přívěšek až teď?“
„Nikdo mladší čtrnácti let nemůže procházet mezi říšemi,“ odpověděl.
„Proč?“ vložila se do hovoru Erika.
„Prostě to nejde. Nepodaří se to. V historii se to povedlo jenom jednou, ale to dítě to stejně nepřežilo…“ dopověděl a pak bylo chvíli ticho.
„Tati…“ začala Alexandra, ale zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Muž se na dceru podíval svýma modrýma očima. Stejnýma, jako se dívala Alexandra na něj.
„To nevypadá dobře,“ pronesla Alexandra a hodila ustrašený pohled na Eriku. Ta jen zavrtěla hlavou, vzala bránící se Sněženku opět do náručí a pak vykročila ke dveřím. Dveře byly snad nejzachovalejší část domu. Byly sice také ze dřeva, stejně jako celý dům, ale na rozdíl od zbytku domu na nich nebyl znát zub času, ani vlhkost prostupující celým domem. Jediná vada na kráse spočívala ve třech dlouhých škrábancích, táhnoucích se od shora až dolů.
„Mám zaklepat?“ Erika se zarazila těsně před dveřmi a žádala radu od svých přátel. Odpovědí jí bylo mlčení.
„Beru to jakou souhlas.“ Zhluboka se nadechla a potom jemně zaklepala na dveře. Čekala. Uvnitř bylo ticho.
„Třeba tam nikdo není,“ napadlo Alexandru. Daniel jen mlčel a prohlížel si dům, po němž lezl všemožný hmyz.
„Ne, určitě tam někdo je,“ protestovala Erika. Znovu zaklapala, teď už o něco hlučněji, až se jí kočka, kterou držela v rukou, snažila vytrhnout. Zase nic. Erika naštvaně zaťala zuby, potom chytla za kliku a stiskla ji. Nebylo zamčeno. Za sebou slyšela zalapání po dechu, když pomalu otevírala dveře. Alexandra. Pomyslela si a obrátila oči v sloup. Fascinoval jí strach její nejlepší přítelkyně.
„Vidíš tam někoho?“ ozval se Daniel. Erika ho mávnutím ruky umlčela. Pak položila Sněženku před dveře a sama do nich vstoupila. Udělala krok. Pak ještě jeden a pak se otočila čelem k přátelům.
„Ne, nikoho tu nevidim. Nikdo tu není. Můžete sem klidně v klidu jít…“ Najednou se ale zabouchly dveře. Sněženka od nich odskočila s rychlostí blesku a znovu naježila srst. Alexandra zaječela a chytla se Danielovi ruky. Ten jen vyděšeně zíral na zavřené dveře.
Všude bylo ticho. Nikdo z nich ani nedýchal a Alexandra zarývala svoje nehty stále více a více do Danielovi ruky. Ten si toho ale ani nevšímal. Máme se tam jít podívat? Opakovali si v duchu. Ani jeden z nich neměl zrovna moc odvahy a ani jeden se ještě pořádně nevzpamatoval z toho, kde jsou. Nakonec se odvážnější z nich vydal ke dveřím.
„Nechoď tam, Alex,“ ozval se Daniel. Jeho strach o sebe a o Alexandru byl mnohonásobně větší než o Eriku. Ale Alexandra jen mávla rukou, překročila Sněženku a chytla kliku. Chvilku ji jen tak držela, ale potom se odhodlala, stiskla ji a začala otevírat dveře. Strach ji kupodivu začínal opouštět. V duchu si stále opakovala byl to jen vítr… byl to jen vítr.. uvnitř je jenom Erika… nikdo jinej… Pak otevřela dveře dokořán a vkročila do místnosti. Rozhlédla se po ní, ale nikoho neviděla. Chtěla se otočit na Daniela a zavolat ho k sobě. Ten už ale stál přímo za jejími zády. Alexandra se ho lekla, ale tentokrát výkřik potlačila.
„Kam zmizela?“ zeptal se Daniel hned potom, co vpustil do domu Sněženku a zavřel za ní dveře.
„To bych taky ráda věděla,“ odpověděla Alexandra a začala se rozhlížet, jestli neuvidí nějaké dveře, co by vedly do další místnosti. Uviděla jedny úplně vzadu v rohu. Aniž cokoliv řekla, vydala se k nim. Danielovy oči ji sledovaly. Ona se k němu ale ani neotočila. Když došla ke dveřím, tentokrát bez jakéhokoliv zaváhání vzala za kliku. Když dveře otevřela naskytl se jí pohled na několik poliček s knihami, které byly přímo naproti dveřím. Chtěla dveře otevřít ještě víc, ale nešlo to – něco bylo za dveřmi. Strach jí opět projel celým tělem. Ruka se jí roztřásla a ona na chvíli zaváhala. Potom udělala krok dopředu a opatrně nahlédla za dveře.
„Už mi asi vážně hrabe,“ zasmála se, když za dveřmi uviděla postel. Dál už v místnosti nic nebylo.
„Alex pojď sem!“ Alexandra zaregistrovala Danielovo volání a rychle vyběhla z malého pokojíku. Daniela ale nikde neviděla.
„Tady nahoře,“ zavolal na ní Daniel znovu. Až teď si Alexandra všimla, že se v místnosti nacházejí taky schody. Na nich právě Daniel stál a gestem volal Alexandru k sobě.
„Co je tam nahoře?“ zeptala se nejdříve.
„Ještě nevim, Je tu dost tma. Nemáš baterku?“ Alexandra jenom zavrtěla hlavou. „Myslel sem si to,“ řekl a stoupal po schodech zase nahoru. Alexandra už chtěla jít za ním, když si všimla, že na malé komodě vzadu v místnosti leží svíčka a kousek od ní zápalky. Neváhala ni chvíli a obojí popadla. Pak vyběhla za Danielem.
„Potichu,“ zarazil Alexandru Daniel, když do něj vší rychlostí vrazila a upustila přitom svíčku na zem. Opravdu tu byla tma.
„Promiň,“ zašeptala a sbírala svíčku ze země. Už si ani nepřipadala jako v cizím domě. Přišlo jí, jako by to byl dům nějakého jejího známého. Prostě se v něm jen tak procházela bez obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby je tu někdo našel. Teď si ale znovu uvědomila ono nebezpečí a tak se snažila chovat co nejtišeji.
„Našla sem svíčku,“ řekla tak tiše, že to Daniel pomalu ani nepostřehl.
„A oheň?“
„Mám zápalky,“ řekla a ušklíbla se, i když to Daniel nemohl vidět. Potom vyndala z krabičky jednu zápalku, pak nahmatala na svíčce knot a snažila se ho zapálit.
„Au,“ vzlykla potichu, když se o zápalku spálila.
„Puč mi to,“ řekl Daniel a vzal si od Alex zápalky i svíčku. Hned na první pokus se mu svíčku podařilo zapálit. Světlo z plamínku osvítilo část místnosti, ve které se právě nacházeli. Oba se rozhlédli. Místnost nebyla moc velká a byla téměř prázdná. Po své levé ruce rozeznávali jen siluetu jakési skříně. Vedle ní se ale nacházeli ještě dveře, zpod kterých se do místnosti dralo slabé světlo. Daniel i Alex se na sebe podívali. Pak se Alex odhodlala a vydala se ke dveřím. Daniel ji ale odstrčil a stoupl si před ni. Potom dveře otevřel. Světlo, které do místnosti vnikalo okny ho téměř oslepilo. Několikrát zamrkal a když se mu obraz zostřil, rozhlédl se. Proti dveřím stál stůl, od kterého ho sledovaly dva páry očí. Jedny byly modré a druhé zelené.
„Eriko?“ Daniel se podíval na dívku, jež seděla u stolu proti jakémusi muži a v ruce držela hrníček. Pravděpodobně s čajem.
„Ahoj Danieli,“ Erika po něm hodila nevinný úsměv.
„Co tady děláš?“ Daniel vůbec nevnímal muže, který se ale náhle zvedl ze židle a pomalu šel k němu. Daniel o krok ucouvl a vrazil přitom do Alexandry, která stála hned za ním.
„Co ste zač?“ vypadlo z Daniela, ale nepodíval se při tom muži do očí.
„Jmenuju se Alexandr Rowen. A omlouvám se, že jsem vás tak vyděsil. Vaše kamarádka mi řekla až teď, že jste před domem. Zrovna jsem chtěl jít za vámi, abyste se tady o Eriku nebáli,“ kývl směrem ke stolu. Potom podal Danielovi ruku. Ten chvíli váhal, ale potom nabízenou ruku stiskl.
„Já sem Daniel,“ řekl jenom a stále se díval spíše do země.
„A tady ta slečna za tebou?“ zeptal se muž a obrátil zrak k Alexandře. Ta se na muže podívala. Měl stejně blonďaté vlasy jako ona. Možná trochu tmavší a určitě o dost kratší. oči měl taky modré. Ta podoba byla zvláštní. Skoro jako by se dívala do zrcadla tak za dvacet (možná víc) let. A samozřejmě by taky musela být muž, aby podoba byla dokonalejší.
„Já sem Alexandra,“ řekla plaše, trošku poodstrčila Daniela a stoupla si vedle něj. Muž se na ni usmál a pak jí podal ruku stejně jako předtím Danielovi. Alexandra ji přijala.
„Těší mě,“ řekla.
„Mě také těší,“ řekl muž a potom pustil Alexinu ruku. Chvilku tam všichni stáli a jenom se dívali jeden na druhého. Potom muž promluvil.
„Neposadíte se?“ řekl a ukázal ke stolu. Ještě dvě židle byly volné. K jedné váhavými kroky šel pomalu Daniel a posadil se na ni. Židle vedle něj zůstala prázdná. Alexandra ještě pořád stála ve dveřích. Podoba mezi ní a tím mužem ji ohromovala stále víc a víc. I když věděla, že to není zrovna slušné, neustále na muže zírala.
„No, myslím, že bych měl ještě pro jednu židli skočit,“ řekl náhle muž, proklouzl kolem Alexandry a vyšel z pokoje.
„Zvláštní člověk,“ podotkla Erika a usrkla si trochu čaje z hrníčku.
„Proč si nám neřekla, že seš v pořádku? Když se ty dveře zabouchly, absolutně sme nevěděli, co se s tebou stalo,“ rozčílila se na kamarádku Alexandra. Daniel jen mlčky přikyvoval.
„No zezačátku sem tak úplně v pořádku nebyla…“
„Jak to myslíš?“ otočil se na ni Daniel.
„Jak sem vešla dovnitř, najednou se ty dveře zabouchly – což ste taky mohli vidět – a já sem si všimla tady Alexandra, který stál za dveřmi. Koukal se na mě docela vražedně, musim přiznat. V ruce držel nůž a prohlížel si mě. Když sem nic neřikala, beze slova mě popadl za loket a dovlekl po schodech sem.“
„Proč si třeba nekřičela nebo tak něco?“ skočila jí do řeči Alexandra, která se během jejího hovoru už přesunula na zbývající židli.
„Nebyl důvod,“ řekla prostě a usmála se. „Sice měl nůž, ale nevypadalo to, že by mi chtěl opravdu něco udělat. Když mě dovlekl sem, posadil mě na židli, namířil na mě nůž a začal se vyptávat kdo sem a co tu chci. Řekla sem, že sme prostě zabloudili a že hledáme cestu domů – napůl to pravda je,“ dodala ještě, když už viděla námitky v Alexiných očích.
„A co on na to?“ zeptala se Alex.
„Pomůže nám,“ když to dořekla, objevil se muž v pokoji a nesl si sebou židli. Alexandra se nemohla zbavit dojmu, že je celou dobu poslouchal.
„Jak ste se sem vůbec dostali?“ zeptal se muž, když se na přinesenou židli posadil.
„Pomocí…“
„..auta,“ rychle skočila Alexandra Danielovi do řeči. Vzápětí si však uvědomila, že větší blbost plácnout nemohla. Viděla Eričiny zorničky, které se rozšířily údivem a pak se zahleděly do stropu.
„Přijeli ste sem autem?“ zeptal se udiveně muž a díval se střídavě na Alex a Daniela.
„No vlastně rodiče nás odvezli autem na kraj lesa a my sme šli pořád hloubějc, až sme se ztratili…“ Alexandra se snažila zachránit situaci, ale bylo pozdě. Muž poznal, že mu lžou. Jenže mají mu říct pravdu? Nebude si myslet, že se všichni tři zbláznili?
„Teď mě všichni tři pozorně poslouchejte,“ řekl muž, naklonil se blíže ke stolu a ztišil hlas. „Nebudeme si tady vykládat nic o autech, letadlech, ponorkách nebo o kdovíčem ještě. Řekněte mi, jak ste se sem dostali, protože jinak vám nebudu moct nijak pomoct.“ Podívali se na sebe. Chvilku bylo ticho.
„Pomocí tohohle,“ řekla Alexandra a ukázala muži řetízek, který se jí houpal na krku. Až doteď si nevšimla, že ho má na sobě. Nevzpomínala si, že by si řetízek dávala na krk – pamatovala si ho jen v Eričiných rukou a pak už viděla jen světlo a pak už nic…
„Můžu?“ zeptal se muž a bral si od Alexandry řetízek, který si sundala z krku. Nejdříve se podíval na ten zvláštní zelený kamínek, ale potom přívěšek otočil a začal si ho prohlížet z druhé strany. Pak se pousmál, přikývl a vrátil přívěšek Alexandře. Ta jej strčila do kapsy.
„Odsud se nedostanete,“ řekl muž prostě. Všichni na něj vyvalili oči.
„To jako proč?“ Erika div neupustila hrníček na zem.
„Nejde to. Odsud vede jenom šest východů a všechny jsou hlídané. Odsud se nedostanete,“ zopakoval muž a pak se zadíval z okna.
„Šest východů? Hlídané? Co? Proč? Jak?“ Nechápala Erika a stoupla si. Pak se taky podívala z okna, aby zjistila, na co se muž dívá, ale nic zvláštního tam nespatřila.
„Prostě to nejde,“ řekl muž tónem, jakoby to už nechtěl řešit.
„Musí to jít. Alex, ten přívěšek,“ řekla a natáhla k Alexandře ruku. Ta jí podala řetízek. Erika zuřivě mačkala zelený kamínek na přívěšku, jako předtím v Alexině pokoji, ale nic se nedělo. Zuřivě jím mrštila do rohu.
„Nejde to,“ zopakoval muž, pak konečně přestal zírat z okna a podíval se na Eriku, která byla rudá vzteky.
„A mohl byste nám aspoň říct, proč to nejde?“ Erika se teď už musela držet kraje stolu, aby nevybouchla.
„Je to jednoduché. Tyhle přívěšky fungují jenom jako přeprava z vaší říše do naší – nazpátek to už nefunguje.“
„Z vaší do naší? Chcete říct, že sme v úplně jiné… říši?“ Poslední slovo vyslovila Alexandra pomalu a velice tiše.
„Ano, je to tak. Mezi říšemi se dá volně procházet. Když se ale chcete dostat sem, musíte mít právě tenhle přívěšek nebo nějaké schopnosti. Ale když se chcete dostat zpátky k vám, musíte najít takzvané cestovní místo, kde se nachází portál kterým můžete projít. Celkem je těch míst šest, ale teď sou všechna hlídaná.“
„Kdo je hlídá?“ zeptala se Alexandra.
„Epimejové.“
„Epi… kdo?“ zeptali se všichni tři najednou.
„Epimejové. Jsou něco jako lidé, ale v mnoha věcech se od nás liší. Jsou to původní obyvatelé téhle říše – naše rasa sem přišla až později. Před několika stovkami let.“
„V čem se liší?“ ptala se Alex dál.
„Na první pohled je poznáš podle modrých vlasů. Všichni je mají a ještě nepřišli na způsob, jak se té barvy zbavit.“
„Co třeba barva na vlasy, hmm?“ skočila mu do řeči Erika.
„Nech toho, prosimtě,“ umlčela ji Alex. „Proč maj modrý vlasy?“
„Je to součást kletby. Aby byli všude k rozeznání, aby se nemohli vydávat za někoho jiného a tedy jim bylo znemožněno udělat to, co udělali kdysi.“
„Co udělali?“
„Nikdo z nás to neví přesně. Sice se o tom píše v knihách, které mám dole v ložnici, ale bohužel jsou napsané řečí, které nikdo z nás nerozumí. Takže všechno, co o tom víme, známe jenom z vyprávění. Říká se, že ještě v době, kdy se po vaší zemi proháněli dinosauři, tady už Epimejové mezi sebou dávno vedli války o území a používali celkem složité zbraně. Roku 337 před Kristem se pak několik Epimejů lstí dostalo do královského paláce tehdejších vládců. Nevládli Epimejové – vládla rasa, která byla téměř celá vyhubena. Byli to také skoro lidé, ale měli schopnosti – schopnosti, jako máme dneska my. Jenže Epimejové, tehdy ještě s normálními vlasy, jejich palác napadli a téměř všechny je zabili. Ti, co se jim podařilo přežít, utekli do té vaší říše. Epimejové zajali královnu. A ta, těsně předtím než ji probodli dřevěným kopím, na ně seslala kletbu. Kletbu, která měla zabránit dalšímu krveprolévaní z jejich strany. Každý je měl na dálku poznat, aby se měl před nimi na pozoru – proto modré vlasy. Nikdy nesmějí být silnější než lidé – proto nemohou mít žádné schopnosti. A bude velmi jednoduché je zabít – stačí napsat jejich celé jméno jejich vlastní krví na kus papíru a spálit ho.“ Muž domluvil.
„Schopnosti?“ Tohle jediné nedávalo Alexandře na celém vypravování smysl.
„Ano, je to dar, který nám zůstal po našich předcích – po těch, kteří se tehdy zachránili útěkem z paláce.“
„Takže vy máte schopnosti? Jaké?“ zeptal se Daniel a v jeho hlasu bylo slyšet vzrušení.
„Měl jsem. Teď už nemám. Epimejové nám je všem vzali,“ povzdechl si muž.
„To de?“ podivila se Erika.
„Pokud máš takový speciální krystal, jde to. My tady jeden máme. Ale Epimejové bohužel taky. Pomocí krystalů se dají někomu schopnosti odebrat a někomu jinému je zase dát. Nebo je v krystalu uchovat. Naštěstí Epimejové schopnosti mít nemohou, takže se ty, které nám vzali, uložili v krystalu.“
„Stejně ničemu nerozumím,“ pronesl po chvilce ticha Daniel. Erika po něm hodila pohled typu „jak jinak“, ale Alexandra jen přikývla, protože z toho taky nebyla dvakrát moudrá.
„Čemu na tom nerozumíš?“ zeptala se Erika. „Prostě sme v nějaký cizí říši, kterou ovládaj nějaký modrovlasý magoři bez schopností. Domů se už asi nedostaneme a budeme tu muset, zůstat. Ještě nějaký otázky?“ Alexandra viděla, jak byla Erika vyvedená z rovnováhy. Ano, hrozně se chovala vždycky. Ale tohle bylo už i na ni moc. Dusila v sobě strach, to Alexandra poznala.
„Možná je to trochu přehnaný,“ snažil se trošku uvolnit atmosféru muž. „Slibuju, že vás dostaneme domů a že bude všechno v pořádku. Kousek odsud bydlí tři další rodiny, se kterými se už léta připravujeme na útok proti Epimejům – jsem si jistý, že mi pomohou dostat vás k portálu.“
„Děkujeme,“ řekla Alexandra vděčně, pak ji něco napadlo. „Proč nám vlastně chcete pomoct? Vůbec nás neznáte.“ Viděla, jak se muži cosi blýsklo v očích.
„Já vás znám, Alexandro. Nebo spíš znám jen tebe.“
„Znáte mě? Ale já vás vůbec neznám.“ Alexandře se objevil v očích strach. Muž si toho zřejmě všiml.
„Nemusíš se mě bát. Znám tebe, znám tvojí matku, znám vaše známé a přátele…“ Alexandra začala přemýšlet. Něco ji napadlo, ale rychle tu myšlenku zahnala. Není to pravda, opakovala si.
„Asi si mě nemůžeš pamatovat. Byly ti dva roky, když si mě viděla naposledy. Pak sem musel odejít…“ Dál už nemusel nic říkat. Alexandře to všechno zapadlo do sebe jako skládačka.
„Proč jste musel odejít?“ zeptala se.
„Potřebovali mě tady. A pak už jsem se nemohl vrátit zpátky…“ Chtěl vyprávět dál, ale Alexandra ho nenechala mluvit. Na jazyku ji pálilo ještě spoustu otázek.
„Proč jsem dostala ten přívěšek až teď?“
„Nikdo mladší čtrnácti let nemůže procházet mezi říšemi,“ odpověděl.
„Proč?“ vložila se do hovoru Erika.
„Prostě to nejde. Nepodaří se to. V historii se to povedlo jenom jednou, ale to dítě to stejně nepřežilo…“ dopověděl a pak bylo chvíli ticho.
„Tati…“ začala Alexandra, ale zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Muž se na dceru podíval svýma modrýma očima. Stejnýma, jako se dívala Alexandra na něj.
Alexandra T. - 1. kapitola
Byl to úplně obyčejný den. Slunce vyšlo teprve před hodinou a venku byl ještě klid a ticho, které sem tam přerušil štěkot psa. Dokonce ani hluk z hlavní silnice nebyl slyšet tolik jako obvykle. Možná to bylo prostě tím, že byla neděle a každý si chtěl ještě naposledy trochu přispat, než půjde druhý den do práce nebo do školy. Alexandra to původně měla v plánu taky, ale jelikož večer byla unavená tak, že si ani nezatáhla žaluzie na okně, sluneční paprsky ji probudily. Snažila se sice spát dál, převalovala se a schovávala hlavu pod polštář, ale stejně se jí nepodařilo znovu usnout. Po půlhodině strávené válením se v posteli se nakonec zvedla, protáhla se a začala hledat svoje pantofle. Když se včera večer vrátila od Eriky, už pomalu ani neviděla na krok a ihned zamířila směr postel. Když si teď vzpomínala na svůj návrat domů, došlo jí, že pantofle si asi ani nevzala a pravděpodobně zůstaly v předsíni. Vysoukala se tedy zpod postele, kde si nejdřív myslela, že by mohly pantofle být. Pak čapla svůj mobil, ležící na stole, a zamířila ke schodům vedoucím přímo do kuchyně. No vlastně to ani nebyla tak kuchyň – spíš obývací pokoj s kuchyňským koutem. Taylorovi měli totiž jenom malý domek a snad v té nejodlehlejší části města. I když se ale Alexandra nemohla pochlubit mnohapatrovým domem se čtyřmi koupelnami a kdovíčím ještě před svými přáteli, nestěžovala si. Domek byl sice malý, ale jak se říká – „co je malý, to je hezký“. A o Taylorovic domu tohle určitě platilo. Byl natřený na světle hnědou barvu a sytě červená střecha celý dům krásně rozjasnila. Krom toho byl úžasný pohled na zahrádku, o kterou se paní Taylorová pečlivě a s láskou starala. Přesto bylo ale na domu při bližším zkoumání vidět, že tam chybí mužská ruka. Taylorovic rodinka se skládala jen z Alexandry a Izabely – její matky. Alexandra doteď nevěděla, kdo je vlastně její otec a proč s nimi nebydlí. Nicméně se ale nezdálo, že by jí to nějak extra vadilo. Vystačila si sama s matkou a se svými nejlepšími přáteli – Erikou a Danielem. Právě za nimi měla dneska v plánu jít, aby je pozvala na oslavu svých narozenin, která měla být příští víkend.
Teď ale bylo ještě příliš brzo než aby se za nimi vydala. Určitě ještě spali. Všichni normální lidi ještě touhle dobou spali, samozřejmě. Jenom ona už byla vzhůru a zoufale hledala po ledničce aspoň kolečko salámu. Bezúspěšně. Místo toho si tedy vyndala z ledničky nějaký jogurt a s chutí se do něho pustila – měla docela hlad. Když z kelímku lžičkou vyškrábala poslední zbytky jogurtu, zvedla se, hodila kelímek do koše a lžičku do dřezu a šla si sednout k televizi. Hodlala tam strávit většinu času, než se vydá za Danielem.
Dům Briefmarkových byl hned naproti Taylorovým, takže Alex už od dveří svého domu slyšela štěkot ztřeštěného štěněte zlatého retrívra. Daniel psa dostal k letošním narozeninám a pojmenoval ho Jasper. Jasper teď vesele vítal Alex, která si otevřela nezamknutou branku a šla k domovním dveřím. Štěně se mohlo radostí zbláznit, že Alex vidí – skákalo jí na nohy, kousalo do bot a každou chvilku vesele vyštěklo. Alexandra se snažila štěně odstrčit, ale moc se jí to nedařilo. Konečně došla k domovním dveřím a stiskla zvonek. Bylo slyšet, jak zvonek zazvonil. Pak bylo chvilku ticho a najednou se dveře otevřely.
„Ahoj Alex,“ pozdravila Alexandru žena ve dveřích. Byla jen o něco málo vyšší než Alex, měla světle hnědé, krátce ostříhané vlasy a tmavě modré oči, které se teď vesele na Alex dívaly.
„Dobrý den, paní Briefmarková. Je Daniel doma?“
„Myslím, že by měl být nahoře. Pojď dál, zavolám ho.“ Alexandra vešla dovnitř, v předsíni si zula boty a šla za paní Briefmarkovou do obývacího pokoje. Tam si sedla do svého oblíbeného čalouněného křesla a čekala.
„Dane!“ ozvalo se od schodů. Paní Briefmarková volala Daniela.
„Co je?“ ozval seshora klučičí hlas.
„Máš tu Alex! Pojď dolů!“ paní Briefmarková ani nečekala na odpověď a odešla do kuchyně. Alexandra zůstala v pokoji sama. Rozhlížela se kolem. Samozřejmě tenhle pokoj moc dobře znala – čtyři křesla kolem malého dřevěného stolku v jednom rohu, v dalším rohu televize, před níž stál tmavě červený koberec a v dalším rohu dveře na zahradu. Za nimi se právě objevil Jasper a začal škrábat na dveře tlapkou. Ve stejnou chvíli, kdy se Alexandra rozhodla jít štěněti otevřít, objevil se v místnosti Daniel.
„Zdravim tě,“ řekl vesele a když si všiml Jaspera, šel mu hned otevřít. Štěně radostně vběhlo dovnitř a začalo trhat koberec.
„Jaspy ne. Fuj je to!“ okřikl ho Daniel a odtáhl štěně pryč od koberce.
„Co si potřebovala, Al?“ obrátil se pak na Alex.
„Chtěla sem tě pozvat na narozky. Jestli to vyjde, měla by být oslava příští víkend. Už je objednanej dort a na večer potom zamluvenej stůl v pizzerii. Myslim, že na sobotu na šestou hodinu. Předtím by se bylo u nás, tak jestli přijdeš …“
„Samozřejmě, určitě přijdu,“ usmál se Daniel. „Kdo ještě přijde?“
„Určitě Erika …“
„Kdo jinej…“ zasmál se. „Kdo dál?“
„No, už asi nikdo,“ řekla pomalu Alexandra. Neměla moc přátel – jedinými jejími přáteli byli Daniel a Erika. S Danielem se znala už od školky. Někdy si musela přiznat, že se ani moc nezměnil – možná jen jeho vlasy měly trochu tmavší odstín. Ve školce měl vlasy světle blond, ale teď byly jeho husté vlasy tmavě blond, spíš už dohněda. Jeho obličej ale ještě vypadal ještě dětsky a jeho chování zrovna tak.
„Takže já se ještě stavim za Erikou,“ řekla najednou Alex a zvedla se z křesla. To byl signál pro Jaspera, aby začal opět splašeně lítat z obýváku k domovním dveřím a zase zpátky.
„Já pudu s tebou. Stejně sem si chtěl od Eriky pučit nějaký filmy. Počkej minutku, jen si skočim pro mikinu a ponožky. Hned sem tady,“ řekl a svižně vyběhl po schodech nahoru. Alexandra se mezitím snažila zklidnit lítající štěně. Nepovedlo se jí to a za chvíli se opět objevil Daniel.
„Můžeme vyrazit. Mami, jen deme k Erice,“ křikl ještě do kuchyně a pak vyšel i s Alexandrou a Jasperem na zahradu. Štěě je doprovázelo od domovních dveří až k brance.
„Ty zůstaneš tady,“ řekl směrem ke štěněti a rychle za sebou a Alex branku zavřel, aby Jasper neutekl. Oba dva pak slyšeli jeho smutný štěkot a vytí, dokud nezabočili do jiné ulice.
„Takže teď ste v míru, jo?“ zasmál se Daniel.
„Samozřejmě,“ odsekla Alexandra. Ona a Erika se často hádaly. Každá byla úplně jiná. Těžko by se našly dvě takto rozdílné dívky. Když začnete od vzhledu – Alexandra měla blonďaté kudrnaté vlasy po ramena, kulatý obličej, modré oči a byla poměrně malá. Kdežto Erika měla vlasy černé, úplně rovné a sahaly jí do půli zad. Obličej měla protáhlý, s ostře řezanými rysy a zelenýma očima. Byla o něco málo vyšší než Alexandra, ale zase menší než Daniel. Pokud jde o charakteristiku dívek, Alexandra byla hodná a velmi slušně vychovaná. Krom toho byla taky chytrá – ve škole jí dokonce nazývali šprtkou. Erika oproti ní byla až přehnaně drzá, paličatá, často nepříjemná a hádky, které mezi sebou dívky měly, většinou začínala ona. Bylo až k nevíře, že se spolu vydržely bavit víc jak 5 let a dokonce být i nejlepší přítelkyně. Když se Erika objevila ve 3 třídě ve škole, kam chodila Alexandra, už od prvního pohledu ji nesnášela. Erika byla představena třídě jako dcera úspěšného podnikatele, vlastnícího několik firem v Česku i v zahraničí. Nicméně po několika měsících potřebovala Erika Alexinu pomoc. Alexandra Erice pomohla a od té doby se spolu bavily čím dál víc.
„Tak sme tady,“ ukázal Daniel na jeden z největších domů v ulici. Na zahradě rostla dokonale upravená tráva, plot byl kamenný a dům? Ten byl obrovský a nádherný. Vzadu za domem byl pak ještě obrovský bazén, altánek a velký gril. Ale i přesto se Alexandře líbil víc její útulný domek než Eriky „palác“.
U branky našli zvonek, na kterém stálo „Tomášovi“. Daniel zazvonil.
„Kdo je to?“ ozval se dívčí hlas.
„Tady Daniel a Alex. Pojď nám otevřít, Eriko.“
„Poďte dál,“ řekla a z branky se ozval bzučivý zvuk. Daniel vzal za kliku a otevřel. U domovních dveří už stála Erika. Měla na sobě zářivě červené plavky, v ruce držela župan.
„Pudeme dozadu na zahradu,“ řekla a začala hledat nějaké boty. Po chvilce našla žabky, obula si je a společně s Danielem a Alexandrou zamířila k bazénu. Tam si všichni tři sedli na lehátka, která stála kolem bazénu.
„Co chcete?“ zeptala se Erika.
„Máš příští víkend čas?“ zeptala se Alexandra.
„Záleží na tom kdy a proč …“ zamyslela se Erika.
„No, v sobotu odpoledne a proto, že mám narozeniny.“
„Tak to samozřejmě čas mám,“ usmála se Erika.
„Výborně. Tak já zase budu muset jít domu. Měla by přijet teta…“
„Ale kam bys přece chodila? Nechcete se třeba aspoň vykoupat v bazénu? Co?“
„Stejně tu nemámě plavky…“ odvětila Alex a už se měla k odchodu.
„No tak co třeba aspoň zajít na něco dobrýho? Mám v mrazáku senzační zmrzlinu,“ mrkla na oba.
„Možná jindy. Já si od tebe akorát pučim ty filmy, cos mi slíbila a pudeme,“ vložil se do hovoru Daniel.
„No dobře,“ řekla trochu zklamaně, trochu naštvaně Erika. Pak se všichni tři zvedli a odešli do domu. Prošli předsíní, chodbou, pak po schodech nahoru a prvními dveřmi vpravo vešli do Eričina pokoje. Její pokoj byl velký asi jako celé patro Alexina domu. Podlaha byla ze světlého dřeva, stěny natřené na fialovo. Proti dveřím stála velká postel a kousek od ní dveře vedoucí na balkón. U pravé stěny pak stála televize a naproti ní fialová sedačka. Za sedačkou bylo místo a pak psací stůl s počítačem. Tam Erika zamířila. Sedla si na židli a začala se hrabat v šuplíku.
„Tady je jedno cédéčko,“ řekla a podala ho Danielovi. Pak šuplík zavřela, otevřela další a zase hledala. Alexandra se mezitím procházela po pokoji. Prohlížela si fotky, které měla Erika zarámované a pověšené na stěně. Na většině z nich byla Erika s Alex, několikrát i s Danielem. Ale na spousty dalších fotkách byli s Erikou lidé, které Alex vůbec neznala. Když si prohlédla všechny fotky, všimla si, že se na Eričině posteli něco hýbe. Šla k posteli o něco blíž…
„A proboha. Lekla sem se jí,“ zasmála se Alexandra. Erika i Daniel se na ní podívali.
„Čeho ses lekla?“ Zeptala se Erika. Alexandra si dala prst před pusu, řekla „pst“ a ukázala na postel. Erika ze zvedla a šla se podívat.
„Sněženka. Spí no, ale kvůli tomu ještě nemusíme bejt ticho,“ řekla Erika a prohlédla si spící kočku. Byla bílá, chundelatá a rozvalená na Eričině peřině.
„Chrápe jak starej dědek,“ smál se Sněžence Daniel, který jí nesnášel už jenom kvůli „blbýmu“ jménu, které jí dala Erika.
„Hele, nech si toho, jo? Tobě taky nikdo nenadává na tvýho blbýho čokla!“ naštvala se Erika a vypadala, že mu jednu vrazí.
„Uklidněte se, ano?“ stoupla si mezi ně Alexandra.
„Už pudeme stejně domu. Pučim si jenom tohle cédéčko, pro zbytek si přijdu jindy,“ řekl Daniel a odešel z pokoje. Alexandra ho beze slova následovala. U dveří se pak ještě rozloučila s Erikou a pak už běžela za Danielem, který už mezitím vyšel na ulici.
„Občas nechápu, jak se s ní můžeme bavit,“ řekl Daniel. „Všechno přehání…“
„Ty nemáš co řikat. Proč furt rejpeš do tý kočky, když víš, že to Erice vadí? Já vim, že Erika přehání, pokud se jedná o Sněženku, ale dá se to v klidu přejít. Nejlepší je si Sneženky vůbec nevšímat…“ odvětila Alexandra.
„Hmm,“ zabručel Daniel a pak už celou cestu domů jenom mlčeli.
Příští víkend byla Alexandra na nohou už od pěti hodin ráno. Její původní plán sice vypadal jinak, ale jelikož ji brzo ráno probudil štěkot psa a ona už nemohla usnout, vstala brzo a šla připravovat nějaké věci.
„Co tady děluááš… tak brzo?“ Izabela se objevila v kuchyni, s dlouhým zívnutím, asi kolem šesté ráno.
„Promiň, ten hrnec mi spadl omylem. Nechtěla sem tě probudit,“ omlouvala se Alexandra a sbírala ze země hrnec, který před chvílí s hlasitým řachnutím spadl na zem.
„To nevadí… stejnak sem už chtěla za chvilku vstávat… no možná za větší chvilku..“ dodala, když se podívala na hodiny.
„Já du do koupelny a pak ti pomůžu připravovat na tu oslavu, ano?“ řekla Izabela a aniž čekala na odpověď, vyšla z kuchyně a zamířila do koupelny. Alexandra mezitím douklidila kuchyň a na chvilku se natáhla na gauč v obýváku. V tu chvíli přišla Izabela.
„Ale, ale… co se tady válíš? Do práce,“ řekla s úsměvem a hodila po Alex polštář.
„Vždyť už jdu,“ odpověděla Alex unaveně, zvedla se z gauče a hodila polštář zpět Izabele. Neměla ovšem tak dobrou mušku, a tak shodila vázu s červenou růží, která stála na stolku vedle Izabely. Váza se sice nerozbila, ale voda, ve které růže stála, se rozlila na koberec.
„Mám z tebe dneska vážně radost. A to ještě neni ani sedm ráno,“ řekla Izabela ironicky a zaťukala si prstem na čelo. Alexandra se jen nevinně usmála a pak rychle vyběhla schody do svého pokoje, aby to nemusela uklízet.
Daniel zazvonil kolem druhé hodiny odpoledne. Erika přišla asi o půl hodiny později. V kuchyni stál ovocný dort s jahodami a malinami, vedle byly položeny 4 talířky a na nich lžičky. Na židlích byly přivázány nafukovací balónky. „Mami, my půjdeme ještě na chvilku nahoru,“ řekla Alexandra a následovala Daniela a Eriku, kteří byli už na schodech.
„Pojď sem ještě na chvíli,“ zavolala na ní ještě Izabela. Alex ukázala směrem na dveře a Erika i Daniel pochopili, že na ni mají počkat v jejím pokoji. Pak se Alexandra vrátila do kuchyně.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Chtěla sem ti do dát až večer, ale myslím si, že by bylo hezké, kdybys ho dneska měla na sobě,“ řekla Izabela a nevšímala si Alexiných nechápavých pohledů. Potom sáhla do kapsy u mikiny a vytáhla modrý pytlíček, už dost ošuntělý.
„Pokud víš, tvůj táta nás opustil, když ti byly dva roky… né nepřerušuj mě, nejdřív ti řeknu, co jsem ti chtěla říct už dlouho, ale nemohla jsem. Tvůj otec chtěl, abych ti nic neříkala, dokud ti nebude čtrnáct let – což je právě dneska. Když před dvanácti roky odcházel, dal mi tohle,“ ukázala na modrý pytlíček, „a řekl, že ti to mám dát v den tvých čtrnáctých narozenin.“ S těmi slovy podala Alexandře modrý pytlíček. Ta na matku chvíli koukala, pak si od ní ale pytlíček vzala a opatrně do něj nakoukla. Nebyla si jistá, jestli chce vidět, co v něm vůbec je. Nechtěla se zase začít zabývat otázkami, které ji pronásledovali do jejích osmi let. Proč nás táta opustil? Proč tu není s námi? Proč nepřišel aspoň na moje narozeniny? A teď, když už se s tím vším srovnala, má o tom zase začít přemýšlet? Zvědavost byla ale silnější a Alex vysypala obsah pytlíčku do své ruky. Pozorně si věc prohlížela. Cosi se zlatě třpytilo v její dlani. „Řetízek?“ řekla Alex a podívala se na matku. Ta jen přikývla. Alexandra si začala řetízek více prohlížet. Na zlatém řetízku vysel přívěšek. Byl rovněž zlatý, ale uprostřed ze leskl tmavě zelený kamínek.
„Děkuju,“ Alexandra se na matku ani nepodívala a pak se otočila a vydala se do svého pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel, když uviděl smutný výraz v Alexině obličeji.
„Podívej se… ten je od táty,“ řekla a hodila po Danielovi řetízek. Daniel i Erika vypadali nechápavě.
„On tady byl? Přišel za tebou?“ ptala se Erika.
„Byl… ale před dvanácti lety. Tohle mi měla máma dát dneska. Nechápu proč…“ Alexandra teď hleděla do prázdna. Nevěděla, co má dělat. Vzpomínky na tátu, i když hodně matné se jí náhle míhaly před očima. Cítila jeho ruce, když ji jako malou nesly do postýlky. Slyšela ukolébavku, jenž jí zpíval před spaním. A pak si už jen vzpomněla na matčin ztrápený obličej, když se na tátu vždy vyptávala, ale Izabela jí nechtěla nic říct.
„… nebo třeba ne…“ říkala zrovna Erika, když se Alex konečně přinutila vrátit do reality.
„Co třeba ne?“ zeptala se Alex.
„Ty si nás neposlouchala, že ne?“ uchechtla se Erika. Alexandra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíme, proč si ten řetízek měla dostat až dneska,“ vysvětlila Erika. Alexandra si teď všimla, že teď zlatý řetízek nemá Daniel, ale právě Erika. Ta si ho bedlivě prohlížela.
„Ten kamínek je zvláštní,“ podotkla.
„Já už si ten řetízek radši vezmu,“ vykročila Alex směrem k Erice, ale než stačila cokoliv udělat, Erika zmáčkla kamínek a řetízek začal blikat. Blikání bylo stále silnější a pořád v menších a menších intervalech. Všichni tři na sebe vyděšeně koukali. Když byla záře z přívěšku tak silná, že byla celá místnost pohlcena světlem, Alexandra si zakryla oči rukou. Po chvíli cítila, jak se její nohy jakoby zvedly do výšky. Už pod nohama necítila koberec a světlo zřejmě taky ustalo. Začala přemýšlet, co se to vlastně děje. Chtěla si sundat ruku z očí, podívat se, co se stalo, ale neodvážila se. Najednou s ní něco mrštilo prudce na zem. Při dopadu se praštila loktem o něco tvrdého a cítila, že se její nohy o cosi poškrábaly. Teď už oči otevřela. To, co viděla ji ovšem vyvedlo z míry natolik, že je zase prudce zavřela. Pak několikrát zamrkala a pak si začala pomalu prohlížet místo, kde se právě ocitla. Všimla si, že vedle její ruky je pařez. O něj se zřejmě praštila. Pak se podívala k nohám – bylo tam trní. Když se z něj vymotala, postavila se na nohy a začala očima prozkoumávat širší okolí. Byla uprostřed lesní louky. Kolem byl les, nádherný. Byl hezčí než kdejaký les, který předtím viděla. Neblíže k ní byly smrky, opodál pak další jehličnaté stromy a až úplně vzadu bylo vidět jen málo listnatých. Les svítil nádhernou zelenou barvou, byl čistý. Nikde se neválely stromy poražené vichřicí, nikde nebylo ani památky po odpadcích, jak byla Alexandra zvyklá. Když si doprohlédla les, vzpomněla si na Eriku a Daniela. Kde asi jsou? Napadlo ji a začala zběsile běhat po louce.
„Au,“ ozvalo se jí pod nohama.
„Promiň,“ řekla soucitně a zvedla nohu z Danielovi dlaně. Pak mu pomohla na nohy.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel a tak, jako předtím Alexandra, se začal rozhlížet kolem.
„Sněženka?“ zarazil se a ukázal směrem k lesu. Bílá kočka tam kličkovala mezi stromy.
„Co tu dělá?“ zeptala se Alexandra a pomalu vyšla kočce naproti.
„A co tady děláme my?“ podotknul Daniel.
„To netušim… ale my všichni jsme přece byli v u mě …Sněženka ne …“
„Alex, ty si byla asi vážně hodně mimo, že?“ zasmál se Daniel. „Erika si přece vzala Sněženku sebou.“ Alexandra se na něj jen nevěřícně podívala. Chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale v tom uslyšeli Eriku.
„Hej, víte někdo, kde sme?!“ křičela už z dálky. Potom doběhla Sněženku a vzala jí do náručí.
„Možná nám to řeknou támhle,“ řekla Alexandra a ukázala na jakýsi starý dřevěný dům, kterého si všimla až teď. Všichni tři se k němu pomalu vydali.
Teď ale bylo ještě příliš brzo než aby se za nimi vydala. Určitě ještě spali. Všichni normální lidi ještě touhle dobou spali, samozřejmě. Jenom ona už byla vzhůru a zoufale hledala po ledničce aspoň kolečko salámu. Bezúspěšně. Místo toho si tedy vyndala z ledničky nějaký jogurt a s chutí se do něho pustila – měla docela hlad. Když z kelímku lžičkou vyškrábala poslední zbytky jogurtu, zvedla se, hodila kelímek do koše a lžičku do dřezu a šla si sednout k televizi. Hodlala tam strávit většinu času, než se vydá za Danielem.
Dům Briefmarkových byl hned naproti Taylorovým, takže Alex už od dveří svého domu slyšela štěkot ztřeštěného štěněte zlatého retrívra. Daniel psa dostal k letošním narozeninám a pojmenoval ho Jasper. Jasper teď vesele vítal Alex, která si otevřela nezamknutou branku a šla k domovním dveřím. Štěně se mohlo radostí zbláznit, že Alex vidí – skákalo jí na nohy, kousalo do bot a každou chvilku vesele vyštěklo. Alexandra se snažila štěně odstrčit, ale moc se jí to nedařilo. Konečně došla k domovním dveřím a stiskla zvonek. Bylo slyšet, jak zvonek zazvonil. Pak bylo chvilku ticho a najednou se dveře otevřely.
„Ahoj Alex,“ pozdravila Alexandru žena ve dveřích. Byla jen o něco málo vyšší než Alex, měla světle hnědé, krátce ostříhané vlasy a tmavě modré oči, které se teď vesele na Alex dívaly.
„Dobrý den, paní Briefmarková. Je Daniel doma?“
„Myslím, že by měl být nahoře. Pojď dál, zavolám ho.“ Alexandra vešla dovnitř, v předsíni si zula boty a šla za paní Briefmarkovou do obývacího pokoje. Tam si sedla do svého oblíbeného čalouněného křesla a čekala.
„Dane!“ ozvalo se od schodů. Paní Briefmarková volala Daniela.
„Co je?“ ozval seshora klučičí hlas.
„Máš tu Alex! Pojď dolů!“ paní Briefmarková ani nečekala na odpověď a odešla do kuchyně. Alexandra zůstala v pokoji sama. Rozhlížela se kolem. Samozřejmě tenhle pokoj moc dobře znala – čtyři křesla kolem malého dřevěného stolku v jednom rohu, v dalším rohu televize, před níž stál tmavě červený koberec a v dalším rohu dveře na zahradu. Za nimi se právě objevil Jasper a začal škrábat na dveře tlapkou. Ve stejnou chvíli, kdy se Alexandra rozhodla jít štěněti otevřít, objevil se v místnosti Daniel.
„Zdravim tě,“ řekl vesele a když si všiml Jaspera, šel mu hned otevřít. Štěně radostně vběhlo dovnitř a začalo trhat koberec.
„Jaspy ne. Fuj je to!“ okřikl ho Daniel a odtáhl štěně pryč od koberce.
„Co si potřebovala, Al?“ obrátil se pak na Alex.
„Chtěla sem tě pozvat na narozky. Jestli to vyjde, měla by být oslava příští víkend. Už je objednanej dort a na večer potom zamluvenej stůl v pizzerii. Myslim, že na sobotu na šestou hodinu. Předtím by se bylo u nás, tak jestli přijdeš …“
„Samozřejmě, určitě přijdu,“ usmál se Daniel. „Kdo ještě přijde?“
„Určitě Erika …“
„Kdo jinej…“ zasmál se. „Kdo dál?“
„No, už asi nikdo,“ řekla pomalu Alexandra. Neměla moc přátel – jedinými jejími přáteli byli Daniel a Erika. S Danielem se znala už od školky. Někdy si musela přiznat, že se ani moc nezměnil – možná jen jeho vlasy měly trochu tmavší odstín. Ve školce měl vlasy světle blond, ale teď byly jeho husté vlasy tmavě blond, spíš už dohněda. Jeho obličej ale ještě vypadal ještě dětsky a jeho chování zrovna tak.
„Takže já se ještě stavim za Erikou,“ řekla najednou Alex a zvedla se z křesla. To byl signál pro Jaspera, aby začal opět splašeně lítat z obýváku k domovním dveřím a zase zpátky.
„Já pudu s tebou. Stejně sem si chtěl od Eriky pučit nějaký filmy. Počkej minutku, jen si skočim pro mikinu a ponožky. Hned sem tady,“ řekl a svižně vyběhl po schodech nahoru. Alexandra se mezitím snažila zklidnit lítající štěně. Nepovedlo se jí to a za chvíli se opět objevil Daniel.
„Můžeme vyrazit. Mami, jen deme k Erice,“ křikl ještě do kuchyně a pak vyšel i s Alexandrou a Jasperem na zahradu. Štěě je doprovázelo od domovních dveří až k brance.
„Ty zůstaneš tady,“ řekl směrem ke štěněti a rychle za sebou a Alex branku zavřel, aby Jasper neutekl. Oba dva pak slyšeli jeho smutný štěkot a vytí, dokud nezabočili do jiné ulice.
„Takže teď ste v míru, jo?“ zasmál se Daniel.
„Samozřejmě,“ odsekla Alexandra. Ona a Erika se často hádaly. Každá byla úplně jiná. Těžko by se našly dvě takto rozdílné dívky. Když začnete od vzhledu – Alexandra měla blonďaté kudrnaté vlasy po ramena, kulatý obličej, modré oči a byla poměrně malá. Kdežto Erika měla vlasy černé, úplně rovné a sahaly jí do půli zad. Obličej měla protáhlý, s ostře řezanými rysy a zelenýma očima. Byla o něco málo vyšší než Alexandra, ale zase menší než Daniel. Pokud jde o charakteristiku dívek, Alexandra byla hodná a velmi slušně vychovaná. Krom toho byla taky chytrá – ve škole jí dokonce nazývali šprtkou. Erika oproti ní byla až přehnaně drzá, paličatá, často nepříjemná a hádky, které mezi sebou dívky měly, většinou začínala ona. Bylo až k nevíře, že se spolu vydržely bavit víc jak 5 let a dokonce být i nejlepší přítelkyně. Když se Erika objevila ve 3 třídě ve škole, kam chodila Alexandra, už od prvního pohledu ji nesnášela. Erika byla představena třídě jako dcera úspěšného podnikatele, vlastnícího několik firem v Česku i v zahraničí. Nicméně po několika měsících potřebovala Erika Alexinu pomoc. Alexandra Erice pomohla a od té doby se spolu bavily čím dál víc.
„Tak sme tady,“ ukázal Daniel na jeden z největších domů v ulici. Na zahradě rostla dokonale upravená tráva, plot byl kamenný a dům? Ten byl obrovský a nádherný. Vzadu za domem byl pak ještě obrovský bazén, altánek a velký gril. Ale i přesto se Alexandře líbil víc její útulný domek než Eriky „palác“.
U branky našli zvonek, na kterém stálo „Tomášovi“. Daniel zazvonil.
„Kdo je to?“ ozval se dívčí hlas.
„Tady Daniel a Alex. Pojď nám otevřít, Eriko.“
„Poďte dál,“ řekla a z branky se ozval bzučivý zvuk. Daniel vzal za kliku a otevřel. U domovních dveří už stála Erika. Měla na sobě zářivě červené plavky, v ruce držela župan.
„Pudeme dozadu na zahradu,“ řekla a začala hledat nějaké boty. Po chvilce našla žabky, obula si je a společně s Danielem a Alexandrou zamířila k bazénu. Tam si všichni tři sedli na lehátka, která stála kolem bazénu.
„Co chcete?“ zeptala se Erika.
„Máš příští víkend čas?“ zeptala se Alexandra.
„Záleží na tom kdy a proč …“ zamyslela se Erika.
„No, v sobotu odpoledne a proto, že mám narozeniny.“
„Tak to samozřejmě čas mám,“ usmála se Erika.
„Výborně. Tak já zase budu muset jít domu. Měla by přijet teta…“
„Ale kam bys přece chodila? Nechcete se třeba aspoň vykoupat v bazénu? Co?“
„Stejně tu nemámě plavky…“ odvětila Alex a už se měla k odchodu.
„No tak co třeba aspoň zajít na něco dobrýho? Mám v mrazáku senzační zmrzlinu,“ mrkla na oba.
„Možná jindy. Já si od tebe akorát pučim ty filmy, cos mi slíbila a pudeme,“ vložil se do hovoru Daniel.
„No dobře,“ řekla trochu zklamaně, trochu naštvaně Erika. Pak se všichni tři zvedli a odešli do domu. Prošli předsíní, chodbou, pak po schodech nahoru a prvními dveřmi vpravo vešli do Eričina pokoje. Její pokoj byl velký asi jako celé patro Alexina domu. Podlaha byla ze světlého dřeva, stěny natřené na fialovo. Proti dveřím stála velká postel a kousek od ní dveře vedoucí na balkón. U pravé stěny pak stála televize a naproti ní fialová sedačka. Za sedačkou bylo místo a pak psací stůl s počítačem. Tam Erika zamířila. Sedla si na židli a začala se hrabat v šuplíku.
„Tady je jedno cédéčko,“ řekla a podala ho Danielovi. Pak šuplík zavřela, otevřela další a zase hledala. Alexandra se mezitím procházela po pokoji. Prohlížela si fotky, které měla Erika zarámované a pověšené na stěně. Na většině z nich byla Erika s Alex, několikrát i s Danielem. Ale na spousty dalších fotkách byli s Erikou lidé, které Alex vůbec neznala. Když si prohlédla všechny fotky, všimla si, že se na Eričině posteli něco hýbe. Šla k posteli o něco blíž…
„A proboha. Lekla sem se jí,“ zasmála se Alexandra. Erika i Daniel se na ní podívali.
„Čeho ses lekla?“ Zeptala se Erika. Alexandra si dala prst před pusu, řekla „pst“ a ukázala na postel. Erika ze zvedla a šla se podívat.
„Sněženka. Spí no, ale kvůli tomu ještě nemusíme bejt ticho,“ řekla Erika a prohlédla si spící kočku. Byla bílá, chundelatá a rozvalená na Eričině peřině.
„Chrápe jak starej dědek,“ smál se Sněžence Daniel, který jí nesnášel už jenom kvůli „blbýmu“ jménu, které jí dala Erika.
„Hele, nech si toho, jo? Tobě taky nikdo nenadává na tvýho blbýho čokla!“ naštvala se Erika a vypadala, že mu jednu vrazí.
„Uklidněte se, ano?“ stoupla si mezi ně Alexandra.
„Už pudeme stejně domu. Pučim si jenom tohle cédéčko, pro zbytek si přijdu jindy,“ řekl Daniel a odešel z pokoje. Alexandra ho beze slova následovala. U dveří se pak ještě rozloučila s Erikou a pak už běžela za Danielem, který už mezitím vyšel na ulici.
„Občas nechápu, jak se s ní můžeme bavit,“ řekl Daniel. „Všechno přehání…“
„Ty nemáš co řikat. Proč furt rejpeš do tý kočky, když víš, že to Erice vadí? Já vim, že Erika přehání, pokud se jedná o Sněženku, ale dá se to v klidu přejít. Nejlepší je si Sneženky vůbec nevšímat…“ odvětila Alexandra.
„Hmm,“ zabručel Daniel a pak už celou cestu domů jenom mlčeli.
Příští víkend byla Alexandra na nohou už od pěti hodin ráno. Její původní plán sice vypadal jinak, ale jelikož ji brzo ráno probudil štěkot psa a ona už nemohla usnout, vstala brzo a šla připravovat nějaké věci.
„Co tady děluááš… tak brzo?“ Izabela se objevila v kuchyni, s dlouhým zívnutím, asi kolem šesté ráno.
„Promiň, ten hrnec mi spadl omylem. Nechtěla sem tě probudit,“ omlouvala se Alexandra a sbírala ze země hrnec, který před chvílí s hlasitým řachnutím spadl na zem.
„To nevadí… stejnak sem už chtěla za chvilku vstávat… no možná za větší chvilku..“ dodala, když se podívala na hodiny.
„Já du do koupelny a pak ti pomůžu připravovat na tu oslavu, ano?“ řekla Izabela a aniž čekala na odpověď, vyšla z kuchyně a zamířila do koupelny. Alexandra mezitím douklidila kuchyň a na chvilku se natáhla na gauč v obýváku. V tu chvíli přišla Izabela.
„Ale, ale… co se tady válíš? Do práce,“ řekla s úsměvem a hodila po Alex polštář.
„Vždyť už jdu,“ odpověděla Alex unaveně, zvedla se z gauče a hodila polštář zpět Izabele. Neměla ovšem tak dobrou mušku, a tak shodila vázu s červenou růží, která stála na stolku vedle Izabely. Váza se sice nerozbila, ale voda, ve které růže stála, se rozlila na koberec.
„Mám z tebe dneska vážně radost. A to ještě neni ani sedm ráno,“ řekla Izabela ironicky a zaťukala si prstem na čelo. Alexandra se jen nevinně usmála a pak rychle vyběhla schody do svého pokoje, aby to nemusela uklízet.
Daniel zazvonil kolem druhé hodiny odpoledne. Erika přišla asi o půl hodiny později. V kuchyni stál ovocný dort s jahodami a malinami, vedle byly položeny 4 talířky a na nich lžičky. Na židlích byly přivázány nafukovací balónky. „Mami, my půjdeme ještě na chvilku nahoru,“ řekla Alexandra a následovala Daniela a Eriku, kteří byli už na schodech.
„Pojď sem ještě na chvíli,“ zavolala na ní ještě Izabela. Alex ukázala směrem na dveře a Erika i Daniel pochopili, že na ni mají počkat v jejím pokoji. Pak se Alexandra vrátila do kuchyně.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Chtěla sem ti do dát až večer, ale myslím si, že by bylo hezké, kdybys ho dneska měla na sobě,“ řekla Izabela a nevšímala si Alexiných nechápavých pohledů. Potom sáhla do kapsy u mikiny a vytáhla modrý pytlíček, už dost ošuntělý.
„Pokud víš, tvůj táta nás opustil, když ti byly dva roky… né nepřerušuj mě, nejdřív ti řeknu, co jsem ti chtěla říct už dlouho, ale nemohla jsem. Tvůj otec chtěl, abych ti nic neříkala, dokud ti nebude čtrnáct let – což je právě dneska. Když před dvanácti roky odcházel, dal mi tohle,“ ukázala na modrý pytlíček, „a řekl, že ti to mám dát v den tvých čtrnáctých narozenin.“ S těmi slovy podala Alexandře modrý pytlíček. Ta na matku chvíli koukala, pak si od ní ale pytlíček vzala a opatrně do něj nakoukla. Nebyla si jistá, jestli chce vidět, co v něm vůbec je. Nechtěla se zase začít zabývat otázkami, které ji pronásledovali do jejích osmi let. Proč nás táta opustil? Proč tu není s námi? Proč nepřišel aspoň na moje narozeniny? A teď, když už se s tím vším srovnala, má o tom zase začít přemýšlet? Zvědavost byla ale silnější a Alex vysypala obsah pytlíčku do své ruky. Pozorně si věc prohlížela. Cosi se zlatě třpytilo v její dlani. „Řetízek?“ řekla Alex a podívala se na matku. Ta jen přikývla. Alexandra si začala řetízek více prohlížet. Na zlatém řetízku vysel přívěšek. Byl rovněž zlatý, ale uprostřed ze leskl tmavě zelený kamínek.
„Děkuju,“ Alexandra se na matku ani nepodívala a pak se otočila a vydala se do svého pokoje.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel, když uviděl smutný výraz v Alexině obličeji.
„Podívej se… ten je od táty,“ řekla a hodila po Danielovi řetízek. Daniel i Erika vypadali nechápavě.
„On tady byl? Přišel za tebou?“ ptala se Erika.
„Byl… ale před dvanácti lety. Tohle mi měla máma dát dneska. Nechápu proč…“ Alexandra teď hleděla do prázdna. Nevěděla, co má dělat. Vzpomínky na tátu, i když hodně matné se jí náhle míhaly před očima. Cítila jeho ruce, když ji jako malou nesly do postýlky. Slyšela ukolébavku, jenž jí zpíval před spaním. A pak si už jen vzpomněla na matčin ztrápený obličej, když se na tátu vždy vyptávala, ale Izabela jí nechtěla nic říct.
„… nebo třeba ne…“ říkala zrovna Erika, když se Alex konečně přinutila vrátit do reality.
„Co třeba ne?“ zeptala se Alex.
„Ty si nás neposlouchala, že ne?“ uchechtla se Erika. Alexandra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíme, proč si ten řetízek měla dostat až dneska,“ vysvětlila Erika. Alexandra si teď všimla, že teď zlatý řetízek nemá Daniel, ale právě Erika. Ta si ho bedlivě prohlížela.
„Ten kamínek je zvláštní,“ podotkla.
„Já už si ten řetízek radši vezmu,“ vykročila Alex směrem k Erice, ale než stačila cokoliv udělat, Erika zmáčkla kamínek a řetízek začal blikat. Blikání bylo stále silnější a pořád v menších a menších intervalech. Všichni tři na sebe vyděšeně koukali. Když byla záře z přívěšku tak silná, že byla celá místnost pohlcena světlem, Alexandra si zakryla oči rukou. Po chvíli cítila, jak se její nohy jakoby zvedly do výšky. Už pod nohama necítila koberec a světlo zřejmě taky ustalo. Začala přemýšlet, co se to vlastně děje. Chtěla si sundat ruku z očí, podívat se, co se stalo, ale neodvážila se. Najednou s ní něco mrštilo prudce na zem. Při dopadu se praštila loktem o něco tvrdého a cítila, že se její nohy o cosi poškrábaly. Teď už oči otevřela. To, co viděla ji ovšem vyvedlo z míry natolik, že je zase prudce zavřela. Pak několikrát zamrkala a pak si začala pomalu prohlížet místo, kde se právě ocitla. Všimla si, že vedle její ruky je pařez. O něj se zřejmě praštila. Pak se podívala k nohám – bylo tam trní. Když se z něj vymotala, postavila se na nohy a začala očima prozkoumávat širší okolí. Byla uprostřed lesní louky. Kolem byl les, nádherný. Byl hezčí než kdejaký les, který předtím viděla. Neblíže k ní byly smrky, opodál pak další jehličnaté stromy a až úplně vzadu bylo vidět jen málo listnatých. Les svítil nádhernou zelenou barvou, byl čistý. Nikde se neválely stromy poražené vichřicí, nikde nebylo ani památky po odpadcích, jak byla Alexandra zvyklá. Když si doprohlédla les, vzpomněla si na Eriku a Daniela. Kde asi jsou? Napadlo ji a začala zběsile běhat po louce.
„Au,“ ozvalo se jí pod nohama.
„Promiň,“ řekla soucitně a zvedla nohu z Danielovi dlaně. Pak mu pomohla na nohy.
„Co se stalo?“ zeptal se Daniel a tak, jako předtím Alexandra, se začal rozhlížet kolem.
„Sněženka?“ zarazil se a ukázal směrem k lesu. Bílá kočka tam kličkovala mezi stromy.
„Co tu dělá?“ zeptala se Alexandra a pomalu vyšla kočce naproti.
„A co tady děláme my?“ podotknul Daniel.
„To netušim… ale my všichni jsme přece byli v u mě …Sněženka ne …“
„Alex, ty si byla asi vážně hodně mimo, že?“ zasmál se Daniel. „Erika si přece vzala Sněženku sebou.“ Alexandra se na něj jen nevěřícně podívala. Chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale v tom uslyšeli Eriku.
„Hej, víte někdo, kde sme?!“ křičela už z dálky. Potom doběhla Sněženku a vzala jí do náručí.
„Možná nám to řeknou támhle,“ řekla Alexandra a ukázala na jakýsi starý dřevěný dům, kterého si všimla až teď. Všichni tři se k němu pomalu vydali.
středa 18. května 2011
Šedočerný pes - 1: kapitola: Sen
Probudila jsem se a prudce oddechovala. V pokoji byla tma a přes žaluzie na okně se sem dralo měsíční světlo. Podívala jsem se na mladšího brášku, který spokojeně spal s naším černým kocourem Nerem v nohách. Pak jsem vsatala a pomalu došla k oknu. Vytáhla jsem žaluzie a podívala se ven. Měsíc byl v úplňku a nebe bylo bez mráčku, takže bylo venku poměrně dost světlo. Chvíli jsem koukala na naší zahradu a potom jsem se podívala k lesu. Nevím, co jsem čekala - vždyť to byl jenom sen - ale zamrzelo mě, že ho tam nevidím. Stáhla jsem žaluzie zase zpátky dolů a šla si lehnout. Koukala jsem do stropu a přemýšlela - ten sen se zdál být tak skutečný. Snažila jsem si na sen znovu vzpomenout - spala jsem ve svém pokoji, ale najednou jsem se probudila. Okno bylo otevřené, ačkoli jsem si byla jistá, že jsem ho večer zavírala. Došla jsem k oknu a podívala se k lesu. Spatřila jsem tam podivné, ale nádherné zvíře - něco mezi psem a člověkem. Měl šedočernou srst a jasně žluté oči, které se dívaly přímo na mě. Najednou zavyl a zmizel kdesi v lese - a já se probudila.
Zamračila jsem se a sáhla po sklenici s vodou, která ležela na nočním stolku. Bylo v ní už jen trochu vody, a tak jsem se zvedla a šla si do kuchyně nalít. Nechtěla jsem rozsvěcet, abych někoho neprobudila. Na chodbě jsem ale zakopla o krabici a natáhla jsem se.
"Sakra" zaklela jsem a sbírala se ze země. Všude po domě teď bylo krabic spousta. Nedávno jsme se přistěhovaly a máma ještě nestihla skoro nic vybalit.
V tom se otevřely dveře a v nich stála máma.
V tom se otevřely dveře a v nich stála máma.
"Alex? Co tu děluáááš?" zívla a podívala se na mě.
" Jdu si pro něco k pití" ukázala jsem na sklenici, která se - díky bohu - při pádu nerozbila.
"Měla bys jít spát. Ráno vstáváš do školy," řekla a zmizela v pokoji.
Druhý den ráno jsem málem zaspala. Deset minut před osmou jsem vylítla ze dveří a běžela ke škole. Stihla jsem to jen tak tak. Nevěděla jsem ale, kam mám vlastně jít, a tak jsem šla za holkou, která vypadala, že je stejně stará jako já a taky se opozdila. Zřejmě si mě nevšimla, a tak jsem za ní šla pořád dál. Potom se zastavila u dveří, na kterých bylo napsáno 9.A. Chtěla vzít za kliku, ale zřejmě si mě najednou všimla. "Potřebuješ něco?"
"Ne..totiž já..," koktala jsem. "Já jsem tu nová a nevím, kam mám jít," přiznala jsem.
"Aha," řekla a zamyslela se. "Jdeš do devítky?" zeptala se a já jsem přikývla. Usmála se a otevřela mi dveře. Vešla jsem do třídy a všichni se na mě podívali. Zamířila jsem k učitelce.
Druhý den ráno jsem málem zaspala. Deset minut před osmou jsem vylítla ze dveří a běžela ke škole. Stihla jsem to jen tak tak. Nevěděla jsem ale, kam mám vlastně jít, a tak jsem šla za holkou, která vypadala, že je stejně stará jako já a taky se opozdila. Zřejmě si mě nevšimla, a tak jsem za ní šla pořád dál. Potom se zastavila u dveří, na kterých bylo napsáno 9.A. Chtěla vzít za kliku, ale zřejmě si mě najednou všimla. "Potřebuješ něco?"
"Ne..totiž já..," koktala jsem. "Já jsem tu nová a nevím, kam mám jít," přiznala jsem.
"Aha," řekla a zamyslela se. "Jdeš do devítky?" zeptala se a já jsem přikývla. Usmála se a otevřela mi dveře. Vešla jsem do třídy a všichni se na mě podívali. Zamířila jsem k učitelce.
"Slečna Seishelová?" zeptala se a já opět přikývla. "Někde se zatím posaď. Všechno vyřídíme o přestávce," řekla a něco si zapsala do notesu. Rozhlídla jsem se po třídě - pohled mi ihned padl na jednoho kluka s černými vlasy. Vypadal velmi klidně a vyrovnaně a zřejmě se na něco soustředil. Bylo vedle něj místo a já se vduchu zaradovala a zamířila k němu. Než jsem tam stačila dojít, objevila se ta holka, za kterou jsem sem došla a sedle si vedle toho kluka. V duchu jsem se zamračila a sedla si do lavice před nimi. Seděl tam kluk se zrzavými vlasy a usmíval se. Pak ke mně natáhl ruku.
"Ahoj. Já jsem Tedy Sue," představil se. Podala jsem mu ruku taky.
"Alexandra Seishelová," ušklíbla jsem se a připravila si na první hodinu v nové škole.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)